Online reportáž Seč

Možná že již rodiče netrpělivě očekávají první zprávy z táborového dění a již jsou celí neposední, že na tom webu stále nic. Není to proto, že bychom situaci neměli pod kontrolou, naopak – až na drobné výjimky, se nám daří jet podle předem propracovaného plánu. Naše mlčení způsobilo pouze to, že jsme konečně dnes došli do civilizace a naše putování na tábor tak skončilo a od zítřka zahajujeme pravidelný chod táborových dní.

Den 1. – (9.7.2017)

Když se v neděli děti soukaly do autobusu a zavřely se oboje vstupní dveře, rozjelo se soukolí několikatýdenních příprav. Objednaný autobus nás odvezl na vytipované místo poblíž vysílače Krásné,

odkud jsme prošli po turistické žluté do nejbližšího lesa. Zde se konečně poskládaly družiny. Ve formě hry se postupně nalezly posádky:

Francouzi: Vosák, Šikula, Šotek, Kurýr, Honza, Pinky, Máťa a Jakub K.

Portugalci: Nemo, Střela, Foxík, Myška, Hornet, Ondra, Jakub R., Lukáš

Angličané: Tříska, Vorvaň, Elza, Marlin, Piloun, Aladin, Vojta, Štěpán

Španělé: Rosnička, Pampy, Dino, Bobeš, Messi, Patrik, Kryštof, Dan

Italové: Sysel, Drobek, Čirůvka, Šipka, Fakír ,Šimon ,Jakub H., Jakub T.

Byli jsme rádi, že se v lese na lístečkách našli všichni, kromě Ondry, který nás dohnal později, byl to konečně důkaz, že jsme na parkovišti nevzali každé dítě, které šlo okolo. Dost nám pomohlo, že další cesta šla z kopce a cestou jsme už zahráli první hru na objevitele světa. Nedělní úsek byl ve znamení Hedvábné stezky a tak se v první hře karavany snažily získat co nejvíce koření. Bylo to v lese a tak jsme zmírnili rostoucí dusno. Nejvíce koření získali Italové a hned první den šli do trháku. Krom koření se začaly nacházet i houby to nejen plevelné, ale i vysoce jedlé, a tak se někteří nevraceli s úlovkem hřebíčku, ale snesli tu kováře, tu babku a po chvíli propukla vášeň pravého houbaře a v úlovcích se zjevily praváky a sameťáky. Já, který 14 dní pročesával les a našel šest hub, jsem záviděl, bohužel veškeré snahy o další nálezy bylo třeba ukrotit, protože ministerská vyhláška pro tábory houby přísně zakazuje a tak z nich stejně smaženice nebude. Na oběd jsme sešli do Bradla a na dalším rozcestí už do lesa vtrhli všichni a opět se množily praváky a suchohřiby, to už jsem neunesl (tak já chodím hodiny po lese a nic a tady si kde kdo zaběhne do lesa vyčůrat a vytáhne praváka)…. 🙂

Pokračujeme dál do Lipky, kde chceme poznat strom roku 2016 (a tuším i 2017), šplháme do kopce a děláme skupinové foto (ono to chce hned z kraje, dokud jsou ještě všichni čistí, nepořezaní a bez úpalu). Pak zkoušíme objímat lípu, jde nám to třikrát dokola, takže to lze považovat za dobré znamení.

V Lipce nás dohání Datel a Sumec a jdeme přes další údolíčko do dalšího lesa. Dusno už je hmatatelné a mraky na obloze se občas srazí do výhružného oblaku. V lese je vysoká tráva a tak asi naše prevence i následná prohlídka na klíšťata bude platná. Zde hrajeme další hru na sběr hedvábí, kterou bezkonkurenčně vyhrává Anglie. To už je téměř ke čtvrté hodině a halí se obloha a nakonec to přišlo a tak došlo na další věc z výbavy – pláštěnka. Je nám to celkem líto, protože to máme k cíli dnešní toulky necelé dva kilometry – no to už to mohlo vydržet. Ale všichni šlapají a drží se hrdinsky. Neříkáme, že se občas nenajde někdo, koho nebolí nožičky a jde si na to postěžovat, ale v tomto okamžiku se musí bojovat a překonat to. Nic jiného se tu v lese stejně nedá udělat. Nakonec na sebe házíme co umíme a v dešti jdeme do finální etapy. Déšť nakonec ustává a tak se na spřátelené tábořiště skautů ze 4. oddílu střediska Polaris dostáváme opět už za jasné oblohy. Měli jsme to předem vyjednáno a tak se o nás neskutečně pohostinně postarali, máme tak zajištěno místo k táboření, dostatek pitné vody, došlo i na přivítací bábovku.

Můžeme využít zázemí latrín, kuchyně, sprch (voda z potoka) a stavíme vlastní přístřešky (je potřeba ukázat, že na to taky máme) Každá družina tak tvoří plachtový přístřešek a po hodince práce se zdá, že se nás tam všech 46 vejde.

Na místo dojíždí i naše večeře, máme uvařený guláš a ani se celý nesnědl, někteří mají jídla ještě na tři dny a tak nám i zbylo.

Vyměnili jsme to pak s domorodci za čaj na příští ráno. Večer nás zapojili do her „Maršál a špion“, Frisbee a lakros… to byl opravdový masakr pro nejstarší.  A na úplný závěr večer společný táborový oheň. Celý den byl v pohodě, někteří sice nejsou zvyklí asi moc chodit, protože, třebaže jsme ušli nějakých 8 kilometrů, tak někteří skuhrali, jako by to bylo z Prahy do Prčice, ale před ostatními se shodit nechtěli a tak to každý zvládl a ještě se právě večer všichni na hrách utavili.

Den 2. – (10.7.2017)

Nad ránem nad našimi provizorními přístřešky hučel vítr a tak se občas stalo, že se námi zbudovaný stan zvedl náhle na jedné straně do výše a začal pleskat ve větru, odvážnější a schopnější vstali a šli to přitlouct, ti pohodovější se jen více zavrtali do spacáku a někteří spali jako by se ne…foukalo.

Ještě před budíčkem dělali občas někteří bugr a bylo je třeba umravnit a to i od místních, kteří už tu táboří více jak týden a jsou tedy zvyklí na svůj klid. Ale bylo to přijato chápavě a po snídani jsme se mohli se Čtyřkou rozloučit, bylo to fajn, využít tohoto zázemí. Jsme posilněni čerstvými houskami se sýrem a tak se odvažujeme hned z kraje trasy brodit přes Chrudimku a vylézt do Přemilova, kde už je turistická modrá.

Dokud jsme šli lesem, tak to docela šlo, ale jakmile jsme vylezli na louku, opět se vrátilo včerejší dusno a my se opravdu vlekli do Klokočova. Hrajeme druhý úsek cesty Marca Pola do Číny a tak postupně družiny nachází čínské provincie (v lese). A když se dostáváme k přehradě (to už víme, že to máme kousek), tak ještě musí přejít přes poušť Gobi (čti pláž) až do Indie (čti Židovský hřbitov). Je poledne a do tábořiště je to dva kilometry a necelá hodinka. Vidina, že se dnešní pochod chýlí ke konci zabrala a před jednou hodinou (zcela na minutu podle plánu) vcházíme do tábořiště. Teď už bolí nožičky u každého, ale teď už nám to nevadí, jsme tu a dál se dnes nejde (já doufám, že už se nikam nejde, alespoň dokud nepřeperu dvě propocený trika a neobčerstvím ponožky). Zatímco z lesa ostatní nosí houby, tak já mám tři klíšťata, naštěstí rychle odoperována.

Na tábořišti už je zázemí v provozu, kuchařka v poklidu z okna kuchyně kontroluje zeleninovou polévku a knedlo vepřo zelo a je jí jedno, že to nestíháme. Dojídáme ve dvě hodiny a musíme tak protáhnout polední klid do půl čtvrté. Zatím se všichni ubydlují ve stanech, zjišťujeme kdo všechno se z rodičů nenamáhal přečíst, že mají mít bednu, popřípadě další věci, ale my si dokážeme poradit se vším a tak už o půl čtvrtý můžeme dát další nástup, tentokráte na výklad pravidel táborového provozu. Pod vedením Džina se každý dověděl, co dělat, nedělat, koho kdy vyhledat a co kde najde.

Další pomáhají, včetně zdravotnice Peggy a před pátou jsme připraveni na svačinu. Překvapivě někteří mají ještě jídlo z domu, ale s tím se musí skoncovat, stany sice máme pohodlné, ale jídlo v nich zatepla má trvanlivost kratší než našlehaný bílek. Před večeří je konečně čas na koupačku a trochu blbnutí na vodě, starší chystají drobný oheň, kterým večer zahájíme. K večeři jsou chleby se salámem, dojídá se zeleninová polévka, zatím se nám do lednice vejde až příliš mnoho zásob a nechtějí ubývat.

Večer už je konečně nástup v kroji, není zatím třeba stahovat vlajky, ale i tak to trvá déle, vysvětlujeme i další pravidla při nástupech a divíme se, že někteří nezvládli ani kroj, šátky a další věci. Vše se chystá k táboráku, máme už spočítané body, a tak se po deváté snažíme namačkat k ohni, ono to moc nejde dokud někteří nepochopí co znamenají pokyny „smrskněte se“, couvněte“ a nebo „nestůj tam“… tohle se asi na škole neučí, přitom tak jasná slovesa to jsou. Táborák zapaloval Šotek a už na pátou sirku to chytlo…. sice jinde, než to chtěl zapálit, ale oheň hořel, zazpívalo se docela dost písní díky Stopařovi a Sumcovi, kteří to zmáčkli a my se přidali. Končili jsme až před jedenáctou.

Den 3. – (11.7.2017)

 

Ráno posloucháme jak sluníčko krásně praží do celty, ale když se pozorný pozorovatel soustředí…, zatají dech…, vyrovná čakry a jing s jangem a odloučí tlukot srdce… tak zjistí, že vlastně prší. To už tak pozitivně nevypadá a tak i tentokráte se mokrá rozcvička v podání krvelačného Asterixe odkládá. Když vyrazil z poza rohu s ručníkem, tak jsme ho poslali zase do klidu… trochu loudil, že by dal aspoň suchou rozcvičku, ale ona i ta suchá by v tom deštíku byla vlastně mokrá. A tak se v dešti chystáme rovnou na hygienu a snídani.

Tuňáková pomazánka a čaj…. To už je vlastně (skoro jako) kaviár a toasty se šampaňským. Potom se počasí umoudřuje a začíná usychat. Na nástup už sice máme vlhké provazy na stožáru, ale nastupujeme na první regulérní slavnostní vytažení vlajek. Pak už je na čase začít prohlížet stany. Snažíme se, aby se ve stanech nehromadily dětmi nasyslené zásoby, ale ruku na srdce…. On ten řízek po čtyřech dnech přece jen už tak lákavě nevypadá…. A dále se dá bohužel říci, že z jablek v batohu jsme vytáhli občas jen mošt, z tatranek vysypali už jen hromádku drobků, a houska se salámem začala žít nový a možná lepší, ale nepříliš konzumovatelný život…. Tak toto všechno jsme rázně zastavili, vyřešili a od teď se jede z výrobků táborové jídelny, kterou ovládají profesionálně kuchařky Verča a Zuzka. Pochopitelně snahy mužstva, které si myslí, že mají lepší jídlo než kuchyně, asi neustanou, ale tyto názory zlomíme. Ono se totiž občas jeví, že děti nejí polévky… těstoviny…omáčky…a další obecně přijímané potraviny.

Trochu předběhnu… nejsme na to zvyklí, ale vaříme lépe než ve škole a jen o málo hůře (a občas asi i o něco lépe) než v Puppu a přesto si občas někdo neřekne ani o polévku a někdo si nenabere ani druhé jídlo A TO HO ANI NEOCHUTNÁ !!! Ale dobrá zpráva. Postupně tu chápou potřebu příjmu živin všichni a jde to opravdu i bez pizzy, číny, indie, kečupu a instantního dlabance. Jsme rádi, že je naše snaha o zdraví dětí více a více kvitována, dnešní večeře se totiž snědla úplně a chodilo se přidávat úplně VŠECHNO.

Nicméně ráno nad námi visí mraky a tak se nikdo do práce mocnehrne, ale musíme udělat stojany na pádla a vesty, proto vyráží starší do lesa a naopak nejmladší se učí základům skautu, tedy: najít si vlastní ešus, nepořezat se prvním nožem, zavázat si stan když prší, umýt si po sobě nádobí… ono je to posledních pár let čím dál větší práce. Ale dnes je naším cíle zachytit základy toho všeho a pochopit, že nejvíce se každý naučí, když se o to pokusí sám – a když to nejde, tak si nechá poradit – a když to nejde tak si to nechá ukázat –  a když to ani pak nejde….. tak se mu prostě pomůže… každý ze starších tu rád ukáže, že něco umí. První program tak chystáme 6 vlčat a stejný počet skautů na slib, zatímco zbytek jde do lesa pro dřevo. Ke svačině byly buchty a bábovky od rodičů (díky moc…ta čokoládová bábovka byla tak super, že se na mě nedostalo, a o borůvkovou buchtu se borci u várnice poprali a ta s broskví s tou drobenkou….tak ta byla v čudu ještě než jsem to vyfotil, takže závěrem… příště dva plechy šmarjá….. přece tu nebude bitka kvůli žvanci).

Druhý program se jde odděleně, mladší jdou hrát Brenball (varianta softballu) a starší se dostávají do situace tvůrců a zahajují svoje úsilí postavit si vlastní pec na chleba…. možná to nakonec bude třeba jen na housku… i to by byl úspěch, který nikdo ze spolužáků v září do lavice nepřinese. Ale když už si našli jíl, tak přišla bouřka a trochu jim to zředila. Plavák nám před základnou udělal rybník… a někteří jsou dostatečně kluci, aby kaluž neobešli, ale hrdě do ní skočili. Máme radost, jsme v tom dost podobní.

 

K obědu jsou špagety s pravou boloňskou (žádná náhražka) a zelná polévka (inu luxusní paráda, za to by v Praze chtěli 55,- Kč a zde za cenu nákladů… 5,50 Kč (rozdíl v čárce nepatrný, leč v peněžence citelný). Po obědě se Portugalci zbavují služby a předávají Španělům a přesně o půl třetí se píská nástup na další program… jde se plachtit. Trochu nám trvalo to všechno naložit a rozdělit, ale nakonec máme oplachtěno a družiny se dostávají pouze za pomoci větru na Ostrov přátelství. Pak je tedy zalila přeháňka (protože nic není v životě zadarmo)

a za opět krásného počasí se jede nazpět. Svačinu vydáváme u vody, svezli jsme broskve, müsli tyčky a šťávu až k vodě a tak se hned mohlo navázat Objevením Ameriky – třetí částí úsekové hry. Nejlépe pochopila úkol posádka Portugalců a nalezla ostrov San Salvador (pokud někdo zná Sečskou přehradu, tak asi ví, že se tam dost dobře zrovna moc ostrovů vytipovat nedá, přesto někteří radši zatočili na Ústupky… co kdyby tam pár ostrovů vyrostlo). Je krásně a na večeři je nachystán chleba s vajíčkem a naštěstí nám zbylo pár špaget od oběda….. jinak by nás totiž to hladové mužstvo asi zabilo, jak to do sebe hrnuli.

 

Slovy klasika: on Jára Cimrman byl velký myslitel, ale pramalý drezér….

Tak my jsme drezéři a děti umí jíst VŠE, můžeme odsvědčit. Obecně… líbí se nám, že to VŠICHNI dávají, nikdo nenatahuje….dokud se jim nepřipomene, že je někde jinde maminka…. Kdyby se jim to nepřipomnělo…tak o tom neví. Nejde to z pohledu maminek sice pochopit, ale je tomu tak.

Tak trochu víme, že nedokážeme zapnout mobilní telefon dětí mezi osmou a devátou…. Je to tím, že mezi osmou a devátou mají děti tolik volného času na zábavu, že na nějaké volání… není čas… ale zase přiznám, dva (možná tři) takové tu máme, ale doufáme, že ostatní jim ukáží, že to jde i bez maminky (nemůžu si pomoc, ale nejvíc samostatný z těch prcků je Jakub Hruška – no to je takový borec a rozumbrada, ten by měl být jako balzám pro všechny vedoucí všech malých dětí) …. A opět pochopitelně je tu spousta dalších skvělých dětí, ale ti jsou už starší… pochopitelně je tu i několik jiných (prokletá statistika), kteří asi ještě od maminky nebyli odstřiženi, ale nebojte se. I oni se tu baví, jenže….. když se blíží západ slunce….tak to trochu zabolí a stýská se…. No… ale SAKRA…jsme chlapi ne!!! (doufám :)).

Večer dáváme nástup a řešíme komu co chybí. Někteří již vědí a umí se o sebe postarat, ale máme zde více nováčků a tak někdo neumí objevit svůj ešus (to se dá pochopit, když není podepsaný), svoje pádlo (to se nedá moc pochopit, když má každé číslo) nebo svoji krojovou košili či místo bot do vody předvedou slušivý leč nepoplatný sandál… to už bohužel je chyba jinde… chápeme, že se každý učí za pochodu, ale někdy i rodiče vystavují svoje dítě do nevýhody… asi i jen tím, že neporozumí, že nejsme jeden z kroužků… jsme prosím skauti! Učíme samostatnosti, nezávislosti, jakož i týmové spolupráci, dětem na kroužek ledního hokeje se taky nedávají inline brusle se slovy, že to postačí. Bohužel se nám letos zdá, že někteří rodiče začali řešit seznam věcí na tábor v pátek… ale fajn, lepší než v sobotu.

Po večeři podepisujeme všem ešusy (je to permanent, za pár let to po intenzivním mytí zmizí), ukazujeme pošesté, které pádlo je to TVOJE a tvoje vesta je TÁMHLE zapomenutá pod sušákem, kde UPADLA. Ale to neva, nás to i tak baví, protože se to pořád den ode dne zlepšuje a my se ve snaze vychovávat taky chceme zlepšovat. Možná si všimnete, že děti po táboře jsou samostatnější… stačí nám k tomu 3-4 dny táborového provozu. Možná si dále povšimnete, že po návratu domů děti tuto samostatnost ztrácejí… stačí k tomu 2-3 dny domácí péče.

Tak více zítra 🙂

Den 4. – (12.7.2017)

Ráno to vypadá na krásně a konečně se dočkal Asterix a pod vedením Vosáka se vede mokrá rozcvička do přehrady. Služba závistivě hledí z oken kuchyně (chystá se houska s masovou pomazánkou) a když se za čtvrt hodiny vrací všichni od přehrady s mokrými vlasy a ručníkem, tak už mají připravené i kakaíčko. Jedeme přesně v termínu a tak je ve čtvrt na devět nástup s ešusy. Kakao zmizelo z hrnce během několika minut, budeme muset někde ulovit krávu, aby toho příště bylo víc. Počasí konečně vypadá rozumně a na nástupu už pěkně pere slunce.

Když vlajková četa vytáhla vlajky, šlo se opět na ranní prohlídku stanu a přestavte si, že ještě stále se u někoho dají najít zásoby jídla – i když to je stále méně, tak se občas i nějaká ta sušenka najde (obvykle patřičně nadrcená, jak byla zamáčknutá na dně batohu). Na druhou stranu jsou už napočítány 4 stany, kde je to v naprostém pořádku a tak bílá vlajka se bude po celý den stěhovat.

Po nástupu už je rovnou příprava na další část úsekovky. Tentokráte mají družiny hledat mys Bajador a mys Dobré naděje, jenže útržky mapy je třeba nejdříve poskládat ze studnic moudrosti. A tak štafetově vybíhají členové a získávají (nebo i nezískávají) fragmenty mapy, dokud není poloha mysů jasná všem. 

Netrvalo to ani moc dlouho a za chvíli je tábořiště prázdné a všichni míří do Afriky. Nejrychleji se zvládli vrátit Francouzi. K přesnídávce je  přesnídávka, to jedí výjimečně úplně všichni a ještě si chtějí přidat, ale nemůžeme krmit všechny jen paletami přesnídávek, i když jsou běžecké výkony některých členů posádek kojenecké. Jdeme pak na vodu, krom služby a části admirality, kteří již chystají sekanou a hlavně brambory. Postupně se škrabkou stává Verča, Zuzka, Drnďa, Džin, Žížala, Niky, Rosnička, zatímco Stopař dřevorubec rozjíždí kamna a troubu. O půl jedné je podle plánu vše hotovo, máme 6 šišek sekaný, deset kilo luxusních brambor a doufáme, že to bude stačit. Zázemí zatím provádí nutnou údržbu základny.

Mezitím posádky (krom služby) odjíždí k ostrovu a zde z lodí loví označená plovoucí vajíčka bájných mořských koníků. Na stejno vyhráli Francouzi a Angličané. A to už byl čas se dovalit na tu sekanou. Přijíždějí na návštěvu Děda, Žížala, Pukavec, Gábina… prostě máme asi úřední den (středa)

Konečně to vypadá, že máme jídlo, které se ekluje minimálně. A tak i když zbylo jak maso, tak i několik smutných brambor, téměř jsme neviděli nikoho utíkat směr popelnice.

Polední klid se překvapivě dost odehrává u pece, menší jsou taky zvědaví, co se tam děje nebo předstírají fotbal (to by Tonda Panenka místy plakal jak želva). Odpoledne je v plánu výlet do Londýna (nebo aspoň směrem na Londýn)

a posádky mají v Seči zjišťovat řadu úkolů a přitom tajně pozorovat ostatní a pokud to půjde, tak je u jejich špionáží vyfotit. Vyhráli mistři špionáže z Francie, kteří odlovili snad každou konkurenční posádku a nejen jednou. Pak se za odměnu mohlo i něco nakupovat a před šestou se všichni masově vrátili do tábora. To už se to docela solidně halilo nad Třemošnicí a hřebenem Kavčích hor.

Večeři jsme ještě zvládli za sucha, byl fantastický rajčatový salát s pečivem, ale pak to přišlo a nejdřív nenápadně začalo kapat, aby to nakonec přerostlo v solidní bouřku. Je to naštěstí přesně mezi večeří a nástupem a docela rychle se vypršelo, tak je aspoň čas doladit detaily zítřejšího programu. Na nástupu už opět krásně svítí zapadající slunce a i vlajky jsou docela vyfoukané.

Vítr tedy neutichá ani v noci a postupně nabírá na síle. Skauti hrají noční hru a pomocí aplikace stopují v terénu. Poslední z devíti dvojic už se vrací za opravdu čerstvého povětří a o půlnoci už radši kotvíme jídelní stan.

Den 5. – (13.7.2017)

Ráno stále fouká z čerstva, rozcvička je raději suchá, jinak by nám ledový vítr v mokrých plavkách poslal slabší jedince rovnou do rukou zdravotnice. Zatím ošetřujeme zranění řezná, lehce bodná od vos a včel, inhumujeme (opak exhumace) klíšťata (máme nový kryo sprej, zatím nejvíc u toho řval Džin). Nejvíce práce má zdravotnice Peggy naštěstí se svými dětmi, to nám vlastně až tolik nevadí.

K snídani je poryč s kakaem, marmeládou a čaj. Nutno říci, je docela zima, nejsme na to zvyklí, na vodu půjdeme raději až odpoledne. Vlčata se pak jdou chystat ke slibu, skauti k plnění 1. stupně, zbytek se trápí s morseovkou a šiframi. Ke svačině dostáváme jogurt a rohlík, takto posilněni a stále za notného větru pokračují skauti v práci na pecích,

vlčata a světlušky, z nichž mnozí už jsou i připraveni na slib, vyrazili na druhé – lepší kolo bremballu.

Obecně vysoké nasazení je jasně patrné z dokumentace. Nakonec nešlo ani tak o výsledek, jako, že si každý odpálil a ti šťastnější i doběhli kolem dokola. Skauti se se stavbou pece tak trochu vlečou, ale už nám tu vznikají dvě torza pecí, z toho jedna se už vypaluje.

Možná v tom stihneme i něco upéct. Podle slov Rákose nemůže být tábor úplný, pokud nebude rizoto. Nemůžu za sebe říci, že zrovna tohle bych považoval za stoprocentní naplnění táborového dění, ale alespoň pro Rákose už byl obědem tábor naplněn a posádky rizotem a zeleninovou polévkou. Tak trochu se nám nedaří držet oběd na půl jednou a v podstatě se nám stalo pravidlem, že oběd posouváme na jednu hodinu a polední klid končí až o půl třetí. Stalo se tak i dnes. Ono se totiž počasí nevylepšuje, fouká čím dál víc a pocitově je opravdu kosa. Kolem třetí se sbíráme a jdeme na odpolední plachtění a vodní hrátky. Trvá nám trochu déle, než se všechno dostane k vodě a pak než se vše nastrojí, ale posádky se pomalu zlepšují. Je ale pravda, že to většinou táhnou kormidelníci se schopnějšími člunaři, zbytek jen tak očumuje nebo jen tak drží, co se jim řekne, ale i to je dobrý začátek, příště už budou mezi těmi aktivními.

Z přístaviště odjíždí čtyři plachetnice a katamarán, zatímco zbytek jede na pádla na Špici. Tam se odehrává již dříve úspěšná hra „Želví vejce“ (zahrabané kinder vajíčka v písku)… chudák Marlin našel celou velkou snůšku vajec, ale rozsypal to a ostatní byli rázem jako vosy a tak o ně přišel.

Plachetnice zatím objíždějí ostrov a jsou na vodě, i když se do přístaviště snesla svačina v podobě loupáku a jablka. Když už i plachetnice se vrátily a všichni minimalizovali ohryzky (Džína totiž vyhlásila, že kdo sní celé jablko až do šťopky, vydělá chechták). Pak už přišel čas na pátý úsek s názvem Aztécká říše.

Výpravy putují ze San Salvadoru na Yucatan a postupují lesem až k Tenochtitlánu, kde objevily reliéfy Aztéckých náčelníků.

Úkolem bylo je co nejlépe překreslit, což opět zvládli Italové nejlépe. Na vodě i v lese foukalo studeně, bylo to celkem dlouhé, protože než jsme všechno zase odnesli nahoru, tak bylo po šesté hodině. Je jen málo času něco poladit na pecích, nechat sušit prádlo, zase všechno uklidit. K večeři je buřtguláš, vyšperkovaný a na vodě vyhládne, tak bodnul. Večer je stále větrno a zima, tak se nedá moc vymýšlet a před a po nástupu je konečně trochu volna. Dopisují se kroniky a celkem záhy přichází tma. Ještě ženeme všechny kluky do sprch (holky se sprchovaly už včera). Admiralita chystá zítřejší program a hry, ale tentokráte už po jedenácté jdeme na kutě, nechávám i web rozepsaný na zítra.

Den 6. – (14.7.2017)

Zataženo, ale to mokré rozcvičce nebrání. Asterix se na to ráno ještě vysprchoval, aby to pak v Seči bylo větší trápení. Ke snídani je houska s nutelou a vymazaly se čtyři velký pixly a padlo sto housek a ještě několik pošetřených rohlíků. Podle předpovědi jsme tušili, že bude zataženo a obecně nic moc teploty, tak máme celý den program mimo vodní plochu. Po nástupu hned zahajujeme šestým úsekem hry s cílem opustit Lisabon a nalézt Cuzco. Celý předchozí večer chodil Džin po tábořišti a něco si šmodrchal s provázky, občas u toho tiše klel. Původní úmysl vytvořit z uzlíkového písma dlouhou zprávu nakonec zredukoval na pouhých šest slov. a to ještě z toho „kipu“ jedno slovo ráno ztratil a pak dodělal jedno co už měl, takže mu stále jedno chybělo. Zkrátka příprava na hru byla dvakrát delší než hra samotná a nakonec to vyšlo jen tak tak. Během ranní prohlídky Kukačka rozmístila kipu po tábořišti a tak se po startu daly družiny do luštění a postupně odbíhaly do Lisabonu vybaveny třemi noži, aby pak zaútočili na Cuzco a vztyčily tam vlajku své družiny. Základním úkolem byla vlajka na dvoumetrové žerdi a konečně vyhráli Španělé, kteří asi nejlépe čtou zadání úkolů. Po návratu na základnu byla škrábačka (potřebujeme brambory jednak do bramboračky, tak i na šťouchačku s rybími prsty) a po přesnídávce z jogurtu a banánu jako druhý program jdou skauti na Bremball, protože skuhrali, že si to chtějí taky zkusit, mezitím vlčata a hrají ringo a střílí ze vzduchovky. Když se to dověděli skauti, tak zase skuhrali, že si taky chtějí vystřelit z flinty, tak nám tu vzniká zdravá závist. Po zmíněném obědě je opět jen krátký odpočinek a jdeme na masakr – bitvy o vlajku. Ráno připravené vlajky mají družiny v lese schovávat a s rozlišovacími pruhy na hlavách pak bojovat o dobytí vlajek ostatních družin. Je bohužel pravda, že si někteří pásky utáhli tak, že nešla sejmout ani chirurgicky (ve hře byl tento člověk v podstatě nesmrtelný). Ve druhém kole už jsme raději omezili osobní kontakt, poté co byla Rosnička, Pampy a další malými vlčaty téměř zmasakrováni. Ve třetí hře jsme raději dali rozlišovací pásky za kalhoty a tak nebylo nakonec nikomu ucho utrženo. Nejlepší byli ve vlajkách Portugalci. Jako poslední program už proběhla příprava táboráku, podle předpovědi se jevilo, že v sobotu by mohlo zacedit a tak si raději připravíme táborový oheň s předstihem. Výsledkem byla pěkná hranice, našlapaná až po střechu a stihly se dokončit i pece, takže zítra se může začít s chlebem.

Večer se odkládá nástup, protože chceme uskutečnit křest. Přijíždí nám na pomoc Candát, Tarbínek, Digger, Delfy a s ustupujícím sluncem se vše chystá na rituál přijetí nováčků mezi vodní živočištvo. Nových přezdívek se rozdalo hned třináct a tak máme v oddílech Zajdu, Myšpulína, Idefixe, Amura, Bolena, Kapra, Kutila, Jesetera, Dino, Šmoulinku, Hvězdáře, Skokana, Lodníka (snad jsem na nikoho nezapomněl). Neptun se doslova překonával a pochopové nešetřili nikoho, ale všichni křtem prošli, i když někteří měli na krajíčku.

 Den 7. – (15.7.2017)

 Poslední plnohodnotný den tábora začala tradičně rozcvička. Fouká čerstvý vítr, mraky nad Lichnicí visí výhružně, ale naštěstí zatím neprší. Ke snídani je chleba se šunkou a čaj a na nástupu nám vlajky vlajou opravdu pěkně. Během prvního program se skauti dávají do roztopení pece, kterou je třeba během tří hodin rozpálit, aby se na ní neudržela ruka a během dalších dvou hodin se tam založí a peče se. Aby to skautům nebylo líto, tak během topení nechávají taky odstřílet pod dohledem Diggra, který u toho rozdal několik přezdívek, vystihujících střelecké umění….. tuším nejjemnější byla tele a v souvislost s Vilémem Tellem tam nebyla. Ostatní uzlují a pod vedením Datla a Asterixe dávají uzlařskou regatu. Co naplat ani nejlepší Sysel se 41s se nedostal na dohled Datlovu rekordu 31 vteřin. Jako druhý program se skauti věnují již zmíněnému chlebu, vlčata jdou na poslední Bremball. Mezitím Džin a Kukačka jezdí sem tam po přehradě a dávají indicie k objevům posledních neobjevených zemí. Na oběd už jsou zpátky a všichni se pouští do polévky a vepřového masa se žampiony s rýží (bylo to delikátní). Postupně jsme naučili téměř všechny jíst téměř všechno a máme dojem, že jim to i chutná, což se ukázalo po poledním klidu, kdy se celý tábor masově rozloučil s našimi kuchařkami, které se dokonce tvářily, že by to s námi klidně i za rok zkusily znovu. My jsme letos byli dost zoufalí, že se nám nepovedlo sehnat Lucku a tak jsme nakonec museli udělat díru do rozpočtu (celý tábor skončil záporně, ale to nevadí) a kuchařkám jsme rádi zaplatili, nešlo to jinak. Ale Verča i Zuzka stály za každou korunu a všichni řvali díky a mohli se přetrhnut v tom jak jim chutnalo. Asi i proto, že když vytáhli jeden spálený a jeden žvejkačkový chleba z pece, tak pochopili, že udělat kus žvance vlastníma rukama je umění. Ale jeden chleba se opravdu povedl (Rosnička a Tříska)

A pak už poslední úsek s názvem Terra Australis. Podle vzoru Jamese Cooka měly družiny objevit Havajské ostrovy a Austrálii a přivézt dary a zakreslit je do map. Na začátku měly pouze výchozí azimut z Indie a tak bylo i dost těžké vzpomenout si, že Indii objevili už dávno v pondělí (Nemo na to zapomněl úplně), naštěstí si všiml, že ostatní míří jinam. Navigace podle azimutu většinou končí katastrofálně, ale tentokráte se dařilo a dílem spolupráce a dílem umu našli nové země všichni, dovezené dary byly srovnatelně originální a výstižné a tak o vítězi musela rozhodnout přesnost kartografie. Suverénně přesně zakreslil Nemo a vyhráli tak Portugalci, druzí byli Francouzi a třetí Italové, nicméně před posledním úsekem to bylo opravdu natěsno vyrovnané (čtyři družiny byly v rozpětí 20-22 bodů a vyhrát mohla každá) a v konečném pořadí to nakonec celé dopadlo takto:

1) Portugalsko – 27 bodů
2) Itálie – 25 bodů
3) Francie – 24 bodů
4) Anglie – 22 bodů
5) Španělsko – 16 bodů

Před šestou hodinou již naposledy vyklízíme přístaviště a jdeme na pozdní svačinu a pak už Džin rychle dopočítává poslední bodíky za hry a kroniky a za chvíli má výsledky táborového bodování jednotlivců. Po celý tábor sbírané chechtáky je možné vyměnit za některé z hezkých táborových cen, počínaje sekerkou, noži, úvazy, tábornickými příbory a další a další, bylo toho spousta, asi si každý říkal že je škoda, že si těch chechtáků nevydělali ještě víc, ale spokojeni byli asi všichni, protože i poslední odcházel s náručí věcí.

Tentokráte až v osm je večeře – omáčka od oběda, tentokráte s těstovinou. Vzhledem k tomu, že byla svačina dost pozdě, tak to stačilo. Navíc jsme věděli, že ještě večer bude přídavek a s nástupem opět nepospícháme, chceme pak jít rovnou k ohni – my jsme totiž stejně nestíhali, jak se nám ty závěrečné aktivity nahromadily, že jsme byli nakonec rádi, že byl nástup v devět. Pak jen krátký rozchod a večer byl táborák. Zapálení tentokráte moc slavné nebylo, protože kormidelníci (krom Rosničky) zapomínali text a pletli si světové strany, v hymně se nám podařilo splést sloky a ke všemu to tak čadilo, že se někteří smíchem neudrželi. Ale asi to nikomu moc nevadilo, je dobře, že se občas nebudeme brát tak vážně. Když už to hořelo a přestalo nám to dělat dýmový útok, mohly 4 vlčata, jedna světluška a 5 skautů složit slib, což už se nám slavnostně povedlo, i když to pro některé bylo tíhou okamžiku dost vypjaté a ten text někdy nebyl úplně perfektní a hlas úplně jistý (krom Džina, který měl ten den dost rozpovídáno). Což hned záhy potvrdil, když zhodnotil a vyhlásil konečné pořadí úsekovky a za odměnu nechal družinám vybrat z dortů. Tím se nám posádky nasytily a spokojeně se mohlo zpívat. Ale všechno má konec a tak v jedenáct dáváme večerku a u ohně už zůstává jen pár skautů. Ale i ti mají v rukách přejezd přehrady a tak do půlnoci už mužstvo spí, však se taky bude ráno balit.

Den 8. – (16.7.2017)

Nejsmutnější den tábora – poslední. Uteklo to všem jako voda. Je to týden co každý nastupoval do autobusu a ani nevěděl kam jede a teď už se frčí domů. Třebaže je neděle, tak si nemůžeme dovolit luxus posunutého budíčku. Naopak, potřebujeme se zrychlit. Ještě před budíčkem poněkud přepadlý Asterix, který večer předtím zůstal déle u táboráku, než by potřeboval a nebyl tak moc vyspalý, přece jen splnil svoje sliby a dává nejhorším hříšníkům pocítit trochu sportu v podobě trestného běhu kolem tábora. On je jinak Asterix dost populární a na táboře byl platný, už jen proto, že každý chce mít 193 cm vysokého ramenatého sportovce za kamaráda (spíš než za nepřítele). Ke snídani Datel ohřívá mléko na kakao a rozdávají se vánočky (jsem rád, že sladkých jídel bylo opravdu minimálně, nutriční hodnoty jídel jsme splňovaly i tak, tak  nebylo třeba cpát do mužstva nadbytečnou glukózu. Není kontrola stanů, tak se jde co nejdříve na poslední nástup. Přesně po týdnu naposledy letí vlajky nahoru a děláme společné foto. Ale to už přijíždějí rodiče a začíná dvouhodinový kalup, kdy je třeba všude uklidit, vytahat lodě, naložit všechno jídlo co zbylo, všechny erární věci na další naše tábory tohoto léta (a jsou ještě 3). Naštěstí nebouráme stany a tak se hlavně jedná o kuchyni. Medůza, Delfy, Kosatka a Džína vyklízí a smejčí, kolem jedenácté už nás mám střídat Brandýs. Kukačka vytírá sociálky, umyvárny a společenskou místnost ladí černoši. Digger a Datel vedou výpravu pro lodě a nadvakrát vyvážejí lodě Tranzitem. Do Pardubic pak na vleku zůstává pouze Elizabeth a 6 plastovek (s těmi jedeme za týden do Německa). Ještě se stíhá vydat poslední táborové jídlo – svačina (půl ovoce, sušenka).

Rodiče nakládají bedny a další věci a jako jeden z posledních kroků je nástup k odevzdání pádel a vest, kterou jsou pak svázány a odváží se do Pardubic. Peggy rozdává zdravotnickou dokumentaci a vysvětluje, která zranění bylo nutné komu ošetřit (nemusí říkat proč – protože prostě děti nabírají zkušenost tím, že si to musí zkusit a sáhnout si na to, a že si na to občas sáhnou ze špatné strany je asi normální). Naštěstí jsme neměli žádné zásadní zranění, obešlo se to obvykle s povrchovými odřeninami, ranami sečnými a občas nějakým tím puchýřem. To se zahojí, já měl vždycky po táboře nohy a ruce jako po dvoudenním wellnessu v ostružinách a dnešní děti nejsou v tomto jiné. Po jedenácté hodině už začíná exodus a tábořiště se začíná vylidňovat, někteří vedoucí toho mají na odvoz víc (přívěs, loď) a tak se ještě zdržují déle, ale jinak už je vlastně konec.

Byl to hezký, ale asi až moc krátký tábor. Bylo zde hodně nováčků, někteří zapadli výborně, někteří si postýskávali víc, někteří vůbec. Pět družin se snažilo a musím pochválit kormidelníky za práci s dětmi, měli jsme pocit, že si jednak mezi sebou rozumí a že je mezi nimi zdravé soutěžení. V řadě případů si všichni dokázali pomoc. Chválím zejména Rosničku, která opravdu pochopila, že kormidelník může vše zvládnout bez výraznějších gestikulací a křiku.

Občas někdo úplně nezapadl nebo se nebavil, ale v počtu 41 dětí se to prostě nedá ani očekávat, nicméně se nám jevilo, že se to dětem většinou líbí a i za to je rádi chválíme, většinou byli slušní (byli i výjimky) a tak i rodičům můžeme říci, že je chválíme, většinou vychovají dobře. Víme, že děti dokáží fungovat mnohem samostatněji, než si rodiče připouští, tak v tom je jediný rozdíl, že my na samostatnost dětí dost dáme a pak se nám to vrací v tom, že se dokáží o sebe na táboře postarat, ale i se postarají o mladší.  A i to se nám líbilo.

Chválím pochopitelně zázemí: kuchařky už jsem zmínil dříve – byly úžasné (na můj vkus až moc hodné na službu, to já bych je trochu víc prohnal), Peggy byla nejen v roli zdravotnice, ale někdy i utěšitelky, Drnďa pracovala více jako chůva, než bocman a jen díky ní měla Peggy mnohem víc času. Nás jediný bocman Asterix se osvědčil jako tvrdý chlap, který za nás táhl i rozcvičky, když už ta naše revmatická kolena ráno potřebují trochu času na zprovoznění. Skvěle nám pomohl tábor rozjet Sumec, který pomáhal na všech programech prvních tří dnů. Chválím všechny návštěvy, že přiložily ruce k dílu, téměř se nám nestalo, že by někdo přijel a jen tak zevloval, vypil kafe a zmizel, každá se aspoň ptal co je potřeba udělat a i to je fajn. Chválím Diggra i Delfy, že i když neměli dovolenou, přijeli aspoň na pár otoček a pomohli. Chválím Gábinu za dojezdy a průběžné zásobování, závoz a odvoz Dědy, kterého chválím, že se na nás podíval  a příště už doufám to odkroutí zase celé od začátku do konce, abych nemusel sám u táboráku lovit z paměti slova k Wahkondovi. Chválím Kukačku za pomoc s úsekovkou a tvorbu dobré nálady, má úžasnou schopnost používat děti jako svoje poztrácené plyšáky a umí sehnat na pláži tužku. Chválím Rákose a Stopaře za práci na pozadí, protože nikdo nevnímá, že se v kuchyni topí, na záchodě se doplňují toaletní papíry a základna je funkční navzdory drobným poškozením běžným provozem. Navíc oba vedli plachtařské programy a Rákos umí sehnat autobus. Chválím Džínu za administrativní zázemí s vedením účetních a peněžních dokumentů, vedení her a umí sehnat zásobovače a guláš, Datla chválím za náplň programů mimo úsekovku, krom toho odvelel všechny nástupy, organizačně vše dotáhl a ještě nám sehnal tábořiště na první den. Prostě chválím všechny, byl to skvělý tým, který zvládl nejvíce obsazený tábor za posledním třicet let. Měli jsme dost práce, byla to pro nás všechny spíše pracovní dovolená, ale určitě nelitujeme – pro nás je odměnou, že se to dětem (doufám) líbilo.

                                                                        Sepsal Džin

 

 

 

 

 

 

Stálý tábor – všechny oddíly: 9. – 16. 7. Seč

Stálý tábor na Seči je pro každého člena oddílu, který je registrován v našem oddíle. Jedná se o spaní ve stanech s podsadou na louce u základny na Seči (Loc: 49°50’15.511″N, 15°38’19.967″E). Základem tohoto pobytu jsou hry v přírodě a na vodě, nácvik pohybu na lodi a ovládání lodě na klidné vodě s výjimečnou možností plachtění. Dále pak společný skautský život v kolektivu. Na tuto akci je potřeba táborová bedna, (jejíž plánek naleznete zde, doufám, že je srozumitelný). V případě problému se sehnáním bedny nás včas kontaktujte. (pozn. předchozí roky se stávalo, že rodiče využívali návštěv na stálém tábořišti nadměrně intenzivně. Chápeme, že se Vám i jim stýská, ale uvědomte si, že dítě si za dva dny zvykne a je v pohodě… Pokuste se na to myslet, než nás navštívíte, budeme to mít o dost lehčí).

Seznam přihlášených

Jméno:	Záloha	Doplatek
1. Rákos
2. Džin	ANO
3. Děda
4. Džína
5. Stopař
6. Datel
7. Vosák	ANO
8. Aladin	ANO
9. Šotek	ANO
10. Šipka	ANO
11. Vojta D.	ANO
12. Máťa D.	ANO
13. Jakub K.	ANO	ANO
14. Jakub T.	ANO	ANO
15. Honza F.	ANO	ANO
16. Bobeš
17. Ondra S.
18. Štěpán M.	ANO	ANO
19. Fakír	ANO
20. Hornet	ANO	ANO
21. Sysel	ANO	ANO
22. Pinky	ANO	1.600,- ?
23. Jakub R.	ANO
24. Asterix	ANO
25. Patrik D.	ANO
26. Nemo	ANO	ANO
27. Marlin	ANO	ANO
28. Šimon	ANO	ANO
29. Drobek	ANO
30. Šikula	ANO
31. Piloun	ANO	ANO
32. Dino	ANO
33. Kryštof	ANO
34. Tříska	ANO
35. Daniel D.	ANO
36. Drnďa	ANO	ANO
37. Kurýr	ANO
38. Lukáš Z.	ANO	ANO
39. Čirůvka
40. Elza
41. Rosnička
42. Myška
43. Vorvaň	ANO	ANO
44. Pampy	ANO	ANO
45. Jakub H.
46. Střela
47. Messi
48. Foxík
49. Peggy

Sraz je v neděli 9. 7. 2017 v 9:00 u klubovny. Zde budeme nakládat vybavení na stálý tábor, které jinak používáme během roku v klubovně a potraviny. Těm účastníkům, kdo nevlastní pádlo a vestu, bude na dobu tábora propůjčeno erární vybavení s konkrétním číslem, které na konci tábora vrátí. U klubovny zdravotník vybere očkovací průkazy, kartičky zdravotní pojišťovny, prohlášení o bezinfekčnosti a potvrzení o zdravotním stavu od ošetřujícího lékaře (kdo má).

Věci budou od druhého dne uklizeny v táborové bedně kromě spacáku, karimatky, kroje, ručníku, ešusu a bot.

Na tábořišti odevzdají všechny děti mobilní telefony vedoucímu tábora. Na mobil budou moci rodiče volat každý den od 20.30 do 21.00 a my dítě k telefonu zavoláme, popřípadě zavoláme nazpět. Nedávejte dětem žádnou jinou elektroniku kromě baterky. Dejte tím dětem možnost být nezávislí na jakékoli elektronice.

Organizace tábora:

Protože se jedná o týdenní tábor, není organizován návštěvní den! Během dnů budou mít děti 5 programů na hry a 5 jídel. Během tábora se opět budeme snažit dávat vědět o aktuálním dění i s fotkami na webové stránky podobně jako v předchozích letech.

Odjezd z tábora:

První rodiče rádi uvítáme v neděli 16.7. již v 9.00, neboť bude potřeba zbourat stany (dříve asi ne, dokud se pořádně nenasnídáme, tak se stejně nic bourat nebude). Před odjezdem každého z dětí si nezapomeňte od zdravotníka vzít očkovací průkaz a kartičku pojišťovny. Tyto doklady budou vydávány po kompletním úklidu tábořiště.

V případě, že byste nemohli pro své dítě na základnu přijet do 12.00, dejte nám co nejdříve vědět a situaci vyřešíme.

Návaznost na ostatní tábory:

Mezi stálým a putovním táborem je tentokráte týden (u holek dva týdny) prodleva, minulý rok se ukázalo, že okamžitý nájezd a přejezd z tábora a na tábor je náročný pro děti i vedoucí.

Pokyny k platbě

Za tábor vybíráme zálohu ve výši 500,- za osobu (splatnost 20.5.). Doplatek pak je vždy třeba uhradit nejpozději do 30.6.2017, dejte nám tímto šanci mít o účastnících jasno s dostatečným předstihem a neřešit platby v týdnu před začátkem, kdy budeme v práci i v přípravách táborů finišovat.

Číslo účtu je: 2500244481/2010. Pro správnou identifikaci platby při odeslání každé platby je třeba zadat následující informace:

1. Variabilní symbol – uvádějte rodné číslo vašeho dítěte. Toto číslo máme uvedeno v registraci, popřípadě umožní identifikaci dle přihlášky.
2. Specifický symbol: 0517    (Seč)
3. Zpráva pro příjemce – pro jistotu uveďte přezdívku či jméno, za koho platíte.

Závazné přihlášky a Potvrzení o bezinfekčnosti

Prosím, připište k Potvrzení o bezinfekčnosti případnou adresu a telefonní číslo, kde budete během tábora k zastižení. Také připište případné zdravotní potíže a braní léků.

Děkujeme