Jak se leze na Sněžku
Milí čtenáři, výprava našeho střediska na chatu Vodomilka přinesla nejen řadu dobyvatelských úspěchů – například jsem se při výstupu na chatu nepoblinkal, protože ten krpál je prostě naprosto devastující ani jsem nemusel volat Horskou službu při náročném sestupu z nejvyšší hory Česka (sice nevíme, jestli je správně 1602 nebo 1603 a pro jistotu jsem nahoře vylezl i na jednu muldu sněhu, aby to bylo opravdu nejvýš), ale začněme od začátku příběhu.
Na výpravu do Pece nám stačila 4 auta a bylo nás celkem sice jen 16, ale to jen vypovídá o tom, že prostě někteří vytrvale odolávají nabídkám vytvořit si zážitky na celý život, tak jako se to podařilo mě. Jen vysvětlím, že jsem se vypravil pod vlivem pobíraných léků se zánětem achilovek a možná ještě dalších šlach a proto jsem si dal úkol, vytvářet ostatním zázemí a obecně se nevysilovat a být spíš jen tak na ozdobu. Ostatně jela řada dospělých: Rákos, Datel, Džína, Digger, Delfy, Lišák, Terka. Spolu se mnou tedy půl výpravy dospělých. Dětský ansámbl navíc byl z poloviny naše děti nebo sourozenci: Vosák, Šotek, Šipka, Anička, takže opravdu na starosti jsme měli pouze 4 zbylé děti v čele s Drobkem, Šikulou, Natálkou a Viktorkou. Dá se říci, že byla Admiralita v přesile. Program na sobotní (tedy hlavní den výpravy) nebyl zpočátku tak jasný a já tam byl poprvé, takže jsem nic zlého nečekal. Rákos básnil o Krkonošském kyselu a borůvkových knedlíkách na Růžohorkách, takže i když nanicovaté těsto moc nemusím, neviděl jsem sobotní výpravu nijak hrozivě.
V sobotním ránu vše vypadalo ještě lépe. Předpověď ČT o těžkém zataženu se pochopitelně nevyplnila, pravdu měli Norové, kteří z té Skandinávie to vidí asi od severu z výšky lépe, sluníčko si prodíralo cestu skrze řídký opar. Ideální počasí na výlet. Dostal jsem se pracně do bot, nechal si ukázat azimut, a že půjdu napřed, abych nezdržoval výpravu. Dokud se šlo po trávě, šlo všechno v pohodě, první náznaky sněhu mě taky nezastavily, ale to nejlepší mělo teprve přijít. Již dávno jsem byl dostižen hlavním chumlem výpravy a cesta se zúžila na pěšinu až zvířecí stezku. A přesně uprostřed lesa, kdy nebylo cesty tam či zpět se pán hor vytasil se závratným zpestřením celé expedice.
Stezka zamrzla !
Kdyby jen zamrzla! – naprosto zmizela pod vyhlazeným příkrovem hladkého ledu. Několik plavčíků zahučelo do hlubin lesa, zatímco jiní se zoufale chytali vyčnívajících kousků trávy, kořínků, či alespoň olamovaly nesmělé konečky jehličnatého porostu. Pochod se změnil v totální boj o každý metr nadmořské výšky.
Nutno říci, že skoro každý předváděl kamzíka lépe než já, mně tedy do skoku nebylo. A navíc jsem si říkal, že pokud upadnu a něco mi tam praskne, tak se budu muset potupně klouzat až dolů do Pece. Na samém chvostu výpravy jsem osaměl a zvažoval každý krok, kudy dál a kudy pak dolů (to jsem radši zapudil a myslel pozitivně o cestě nahoru, ale už chápu, proč horolezci zahynou i při sestupu). Nakonec mě začali vyvolávat a dokonce i házet lano, no to už je vrchol! Jsem se namíchl a překonal i poslední metry ledové pasti.
Další cesta už byla v porovnání s tímto tobogánem v pohodě a my jsme se odměnili pohledem nad mraky do sluncem projásaných Krkonoš. Po krátkém odpočinku pokračujeme na Růžohorky, kde zjišťujeme, že naše cesta je shora zavřená s výstrahou na ledový terén. Na Růžohorkách vděčně klesám na lavičku a házím nohy nahoru. Je nějakých jedenáct hodin, dotankoval jsem se kofolou do půllitru a čekám to kyselo, ale Rákos velí z výstupu na vrchol. Polární expedice ještě nekončí. Navrhuji založit výškový tábor na 1206 metrech (úroveň Boudy na Růžohorkách), ale nemám moc peněz (nějak jsem zapomněl pro ten víkend vybrat, hned zkraje mě skásli o litr), takže nakonec vzdávám pohodlí u kamen a vleču se za výpravou ke stanici lanovky na Sněžku. Necelý kilometr opět prověřil šlachy, které protestují. Takže na stanici lanovky oznamuji úmysl v klidu a důstojně sestoupit do prvního výškového tábora ke kyselu. Ale Rákos vynesl trumf…..“hele mám slevovou kartu hosta, nahoru pojedeš se slevou…“ Trochu se bráním vyjet nahoru na horu jako nějaký mastňák, ale zase co dole se 120 Kč? Takže proč nejet na Sněžku, když se 1. března udělalo tak nádherně. Překousl jsem potupu…na Sněžku jsem lezl už asi desetkrát z několika různých stran, ale ještě nikdy mě tam nemuseli tahat L, zamával jsem a šel si pro tu slevu.
„Slevu jedině z Pece!“….. ohlašuje pohůnek u lanovky
„Pěkně lživá reklama, já jsem kvůli slevě jdu právě ze zdola!“… nechci se nechat, ale zřízenec se ohlíží po lopatě na sníh, je zvyklý na potížisty : „to tu říká každý…“ ucedil ještě.
„Tak chci vysokohorskou slevu“…nevím po kom mám geny Turka, ale dost mě to baví…
„Jakou slevu?“ ptá se zmateně. „Jakoukoli, beru vše, třeba učitelskou…“ to už jsem ho dorazil.
„Nevedeme, je to za 110,-!“ zřízenec lanovky opět nabyl rovnováhy, hlavně s pocitem, že přes něj, kolegu za sklem a jejich lopatu prostě neprojdu. Rezignuju, kupuju 5 minut výjezdu, každé tři vteřiny za korunu a nahoru pojedu. Do lanovky jsem se vecpal k rodince se nějakým jorkšírem prostě typicky rodinka na výletě a já dělám, že nejsem.
„Kontrola jízdenek“ ohlásil jsem po nástupu, ale byli to Poláci, takže to tak nevyznělo a moje nálada se vůbec nezlepšila. Pak už to ale bylo krásné. Počasí pomohlo, svítilo nádherně, zbytek výpravy se dokázal dostat nahoru během 45 minut až hodiny a čtvrt (výborné časy, ani jsem tam dlouho nemrzl). Byl krásný výhled, poslali jsme Dědovi pohled, vyfotili se a pak už to bylo opět v pohodě.
Dolů jsme se povětšinou svezli, došlo i na kyselo a ty knedlíky, cestu pokrytou ledem jsme obešli a všichni ve zdraví přižili (krom Rákose, který si při sjezdu na ježdíku ze Sněžky narazil p.. kostrč, děti). Večer samé hry, druhý den jsme se zmáchali při posledním letošním bobování, takže zážitků bylo ještě dost.
A ještě jednu věc vám prozradím. Rákosova karta hosta nefungovala ani pro slevu na parkovišti, takže až se bude někde v oddíle něco platit, nezapomeňte se zeptat Rákose, jestli vám nepůjčí tu kouzelnou slevovou kartu, uděláte mu radost.
Zážitky zaznamenal Džin (který pak bral týden antibiotika na záněty šlach J)
