První plavba neboli První pochod
Nezačala ani zima a už je tu opět jaro a my se vypravili na první jarní akci na vodních tocích. Jedeme odemykat Chrudimku. Je to tradičně populární akce, která druhou dubnovou neděli umožní zahájit sezonu na vodě, takže už je pak možné beztrestně (tedy bez rizika hněvu chrudimkovského Čochtana) vyjíždět na naši rodnou řeku. Letos ale bylo vše trochu jinak. Zažili jsme led, mráz, povodeň, větrnou smršť, utopili pramici, několik pádel, tahal nás traktor, trefili jsme krávu, propíchli prase, ztratili kormidelníka, seškvařili na stovku buřtů i bot, přetáhli desítky stromů…ale ještě nikdy jsme to nešli skoro celé pěšky…!
Tedy ne úplně pěšky, ale z Chrudimi to prostě nešlo, protože průtok 500 litrů za vteřinu (tedy půl kubíku) na jaře je unikátní. To, že zima není a letos nebude je jasné, ale má to bohužel i dopady na náš vodácký život. Jsme však rádi, že to přesto spousta lidí nevzdala a navzdory suchu, proklamované zimě a obecně mylné prognóze předpovědi počasí na ČT, stejně přišli a užili si krásnou sobotu. Ale od začátku.
Scházíme se v pátek jako vždy s cílem nakládat lodě. Naštěstí Datel ověřuje podmínky plavby, obvolává KVT (Klub Vodních Turistů se sídlem na Vinici) a zjišťuje, že to letos bude trochu jiné, Chrudimka nedisponuje vodou, a proto pramice nemůžou projet…tedy ano, můžou, ale jak správně poznamenal – do klubovny dovezeme leda tak borty. Takže bereme plasťáky – však už Černá mamba hladoví, říkám si v duchu (kdo je neznalý – Černá mamba je jedna z mnoha plastových lodí našeho přístavu; jsou všechny červené, proto je přísný zákaz dávat jim název „červená“. Uděláme si někdy kviz, jak se vlastně všechny jmenují). Ale v pátek se to ještě vyšperkuje, nejen, že nejedeme nakládat na špici anebo na náš super vlek. My to dokonce ani nevytáhneme z loděnice! J
Je nás nachystaných 14, a proto víme, že pomocí 3 aut dojedeme všichni a nemusíme tedy ani využít autobusu KVT (stejně by vzhledem ke všeobecné mu opadu morálky nejel dvakrát). Ustanovujeme sraz na 8:30 ráno, já vynáším ortel nad zítřejším dnem, že bude krásně a po půlhodině jdeme domů….Bobr se sice směje, že jsme poklesli v úsilí a už ani ty lodě neumíme vyndat – trochu pravda, ale zase jedna stojí 10 tisíc, takže je přece nenecháme jen tak přes noc na vleku.
Sobotní ráno se vykresluje v nádherných barvách. Teplota roste téměř lineárně s časem a kolem osmé je krásných 8. Ke klubovně dojíždím minutu po půl deváté (teplota 8,5 stupně), protože jsem pár minut hledal ve sklepě barel – a když už jsem ho našel, musel jsem z něj vyndat věci z plavby poslední…naštěstí tam nebylo žádné jídlo, či řádně zatuchlé fusekle… Je třeba naložit lodě a Datel se spouští dolů a tahá k poklopu celkem 7 plastových kanoí. Nahoru to tahá Džína, Jirka (v překladu: starý Jáchym) a já (pomáhal i Lipan, konečně na to trochu vyrostl). Navazování na vlek jde celkem svižně a těsně po deváté (teplota 9 stupňů) jsme připraveni, ale nevíme kam. Datel přináší zprávu, že se jede…a teď dávejte pozor…z Tuněchod….ale odemyká se – v Chrudimi!!…., takže je třeba se přemístit v prostoru i čase. Je to trochu komplikace, ale nakonec se Datel uvolil zanechat Volvo u Tuněchod a spolehl se, že dobré duše pak vozidlo umožní dostat do Pardubic. No – jsem rád, že můžeme využít jeho arsenál vozidel víceméně pro naše potřeby J. (zamačkávám slzu na Xsaru – budiž ji kovošroťák lehký).
Letmo to počítám a moje první plavba se datuje do roku 1987, to už je pořádná porce. Pohříchu jsem pokaždé nejel, ale tak po dvacáté se na tu vodu hrnu a to nejsem zcela jistě rekordman. Spolu s námi dospělými se na vodu těší deset mladších plavčíků a plavčic. Kdo jel s námi a užil si první vody?:
Drnďa, Jáchym, Lipan, Matouš, Natka, Přemek, Rosnička, Šipka, Šotek a Vosák.
(vzal jsem to podle abecedy, aby se nehádali, kdo je důležitější)
Rád bych je ale teď prvořadě všechny pochválil ! ! ! , protože to nejsou žádní unudlánci… každý z nich ten den udělal užitečnou věc…pomohli čistit řeku od brajglu, který tam nahází kdejaký choromyslný a slaboduchý trotl. První splutí je totiž tradičně spojeno s čištěním Chrudimky a jsme rádi, že tomu můžeme trochu napomoci. Dostáváme úsek nad Žižínem, máme to vlastně tak výrazně lehčí, budeme sbírat až na závěr.
V Chrudimi je tradičně kapela, basa klasicky tvrdí muziku, ale voda prostě není a účast je tak poloviční, nicméně – Čochtan stejně přišel a řeku nám odemkl. Předtím však se i křtilo: pádla, jedny boty a nakonec i háčkové. A opět jsme do toho přispěli významnou položkou. Ke křtění je Natka, Jáchym, Přemek i Matouš, a docela to zvládli. Jáchym sice diskutoval s Čochtanem, takže si zadělal za pořádné zatahání za nohu ve šlajsně, ale i Čochtan byl ten den jarním sluncem docela v pohodě a třeba mu to i odpustí ! ! ! Nechápu proč, ale opět mi do pamětních listů dali jméno Džín, s dlouhým „Í“, ještě že ne tvrdým (Ý)…ale vliv Dědy, který mi tak říká už 25 lety prostě dosáhl až sem (ale on už je to starší pán, tak ho jen tak nepřeučím…i když to nepřestanu dalších 50 let zkoušet).
Po odemknutí přijde naprostá premiéra…jdeme totiž pěšky ! ! ! ! ! …. do Tuněchod, až k nafukovacímu jezu. Ale považte… je tak nádherně. Sluníčko svítí, řeka šumí, vítr věje, pravda…..cestou Drnďa drndí, Vodák vosí, Šotek šotí a Lipan je všechny tak trochu přiměřeně šikanuje, ale i tak je to krásná cesta. Navíc nám Datel přijel naproti a tak se všichni skládají do lodí…co na tom, že nejsou tak úplně na vodě. Jeden kilometr se jede na vleku. Pochopitelně všichni „měli“ pásy, dětské sedačky, podsedáky…,..mno…myslete si to J. Ale ty zážitky….. no zakazujte to.
V Tuněchodech už to házíme na vodu. Tedy nejdříve odvazujeme, převlíkáme a jsou tací, co i šlápnou do megalejna, takže to po větru nešlo ustát, ale řeka všechno smyje. Je už skoro poledne a vyjíždíme. Vody je opravdu proklatě málo, dřeme, takže dřeme, abychom se doštrachali na hloubku (kdo zažil mělčinu, ví jak to myslím). Přesto se tak někde v těch 15 centimetrech hloubky cvakla Drnďa s Rosničkou…no na úvod roku jsem rád, že to nejsem já, ale na první plavbě to vždycky studí trochu víc než jindy, tak snad to neodstonají. Ale počasí to přetluče všechno, a i když to neteče, tak paráda. Našeho úseku jsme dosáhli kolem půl druhé a začali sbírat do nafasovaných pytlů. Ještě jednou musím poznamenat, že se všichni snažili, když našich 7 lodí táhlo cca 3 metráky odpadu, máte pocit, že to má smysl. Naše sbírání bylo celkem obtížné, řeka v těch místech byla docela čistá, alespoň tedy takovým dojmem dost dlouho působila. A tak se vrháme přídí napřed do kdejakého křoví, abychom odlovili tu kus igelitu, tu nějakou tu PET lahev. Šotek s Vosákem vytáhli i nějaký dvacetikilový trubky, dvakrát u toho upadli do vody. Džína zase vytrhla kus betonových trubek, asi říční regulace. Mně se proti nim povedla jenom pneumatika s kotoučem… a ještě k tomu sjetá. Asi 500 metrů před Žižínem, kdy už máme pytle skoro plné, přijíždíme k padlému stromu v řece a před ním je brajglu tak na tři kontejnery. V porovnání s tím vypadají naše pytle trochu směšně, ale na tohle nestačíme. Přetahujeme a už se těšíme na oběd. Před třetí hodinou jsme dojeli do Žižína…o hodinu později, než je zvykem….prostě není voda. Takže velmi rychle vytahat brajgl do kontejneru, opálit buřta,… šikovnějším tam spadne,…. ale je na čase pokračovat. Vytahujeme děti z vody, do které se některé z nich vrhají stále dokola (Šotek dokonce v cizí vestě) a tak ve čtyři odjíždíme (16 hod = 16 stupňů Celsia), bohužel bez Rosni, která je z toho vykoupání tak trochu na padnutí a nepokračuje. Vytelefonováváme ji odvoz (nemyslete si, že jsme ji tam nechali jen tak se slovy…“tak běž domů, máš to kousek…“ J a jedem.
Čekají nás dva jezy, řeka už je zde regulovaná, takže mělčiny už tolik nehrozí. Naštěstí je vytrvale krásně, nefouká žádný zrádný protivítr. Otravné je vzdutí nad jezem, kilometr to vůbec neteče, ale za chvíli jsme v Němčicích. Jez přenášíme výjimečně vlevo (vpravo je vždycky mělčina a bahno), naštěstí to jde rychleji než pramice. Pokračujeme dál, po přitečení náhonu to konečně trochu teče, ale zase jen kousek a hlásí se vzdutí dalšího jezu. Tento úsek došly síly posádkám Drnďa-Natka i Vosák-Šotek. Nakonec se ale k jezu dohrabaly. Na druhém jezu v Nemošicích zase někdo šlápl do megaextrementu…prostě brutus…to si nemůžete dávat pozor kam proboha šlapete?!?!? Chvíli vyšetřuju, kdo vyrobil takový bengál, smradu jak v Cařihradu, kdo to má čuchat!!!
No, tak nakonec jsem uspěl a zjistil, že jsem to byl já…, takže je na čase si vymáchat botu v řece a večer vsadit Sportku. Od posledního jezu je to hodinka, večer už se blíží, čtvrt na šest, jedeme tedy dál. Za chvíli už vidíme nahoře nad strání nemocnici. Úsek je zase úplně jiný, zdá se, že to tu vybagrovali, ledacos i prořezali, takže máme nové prožitky a rozhledy. Na Vinici je dokonce vykáceno, vše je výrazně přehlednější, loučka, kde jsme v roce 1990 skládali první novodobé skautské sliby, se změnila v pořádný palouk. Přes pokročilou hodinu sluníčko svítí jako blázen a tak po celkem malebném dojezdu nádherným jarem končíme hluboce po šesté u klubovny. Abych to vše shrnul, bylo to krásné jaro a lituju všechny, kteří s námi nemohli jet, protože letos: nefoukalo, nepršelo, nemrzlo, nepovodnilo, byla to nádherná sobota na vodě!
Zapsal Džin
