Srdečně zdravím všechny pilné i náhodné čtenáře, které tímto zvu na exkurzi do světa pražských pověstí, neštěstí a stvůr. Tradičně každoročně první víkendová akce přístavu se totiž odehrává v Praze, kam opět již tradičně pod vedením Čudly zamířil hojný zástup lačných plavčíků a plavčic – dychtících vidět nějakou tu krev na zástěrách řádových sester, či useklé hlavy u kata Mydláře, ale nebudu předbíhat a začnu od začátku.
Letošního roku jsem se konečně rozhodl zúčastnit, po dlouhé době, kdy i Vosák s Aladinem konečně mohli začít závodit a tedy mohli být v závodním poli. Ve středu jsme začali v klubovně pilně studovat šifry. Většina se v tom naprosto nehorázně plácala, dá se říci, že to byla spíše katastrofa. K tomu si musíte připočíst, že nejen, že musíte vyluštit, kde se strašidlo v Praze nachází, ale také musíte bez zbytečného kroucení mapou najít jeho pozici a opět se bezpečně navrátit na Kampu. Po středečním martyriu se mi nezdálo příliš reálné, postavit více hlídek a nepoztrácet je během první půlhodiny závodu.
V sobotu nad ránem jsme se doma zabalili, Aladin předvedl záchvat kašle (asi to pilně trénoval od čtvrtka) a hned dostal domácí vězení, takže do Prahy jedu jen s Vosákem – nevadí. Na nádraží očekávám 5 jedinců, to s Čudlou hravě zvládneme. Přicházíme do nádražní haly…. a tam se to hemží lidmi, počítám: 1, 2, 3, s Vosákem 6 kluků…paráda. No a holky to nepodcenily ….13. Čudla je zběhlá ve vyjednávání s pokladními Českých drah. Zakoupila naprosto nelogicky jízdenku do Přelouče v kombinaci s nějakou pražskou do sta kilometrů, takže nás to vyšlo na závratných 1.900,- pro jednadvacet lidí tam i zpět. Tak levně jsem jel do Prahy naposledy při studiích z kraje devadesátých J.
Cesta vlakem je dobrodružství i bez 19 rozjetých dětí, takže jsme je pozavírali do kupé a zaplať pánbůh do Libně byl klid. Pak už tedy začali trochu demolovat vlakovou soupravu, ale to už jsme vystupovali. Pokud si milí rodičové myslíte, že Vaše dítě bylo to hodné, můžu Vás uklidnit, že máte dítko normální – takže zlobilo přiměřeně jako všechny ostatní, včetně toho mého. Na Wilsonově nádraží pokoušíme štěstí a chceme, aby někdo z mužstva našel cestu k Prašné bráně. Hlásí se Ploštík, který nás překvapil a cestu našel podle aplikace v chytrém telefonu – to je skoro degradace skautské myšlenky, když sofistikovanou orientaci v mapě nahradí chytrá krabička – ostuda. Pak to vzala Rosnička, která trochu nejistě, nicméně skoro nejkratší cestou našla cestu k Haštalu. Trochu nás to uklidnilo, alespoň některé z posádek mají naději, že se dostanou tam, kam mají a ne na nejbližší služebnu policie, coby nalezenci.
Na Staroměstské náměstí jdeme opět pod vedením Ploštíka, protože nikdo další si netroufl orientovat mapu L. Po jedenácté hodině se rozcházejí davy pod orlojem, my naopak přicházíme a v prostoru náměstí dáváme nástup, již po předběžných hlídkách pro samotný závod. Pak je ve stejných hlídkách posíláme k volnému rozchodu po krásách i lákadlech Prahy, zrovna na náměstí je atrakcí dost a dost, krom živých soch, foukačů bublin, kejklířů je tu i spousta stánků. S Čudlou pak mířím na oběd a hledáme restauraci, kdy by ceny podskočili stav mého rozpočtu. Zachraňuje nás restaurace Haštalský dědek, kde jsou ceny mírné, obsluha rychlá, je tam prázdno a klid. Čudla si dala double: dvojitou zelňačku, já moravského vrabce a máme to s vyplazeným jazykem akorát na návrat k polednímu na Staromák. Tam zjišťuji, že jsem si zapomněl u stolu v restauraci batoh, takže poklusem klus zase nazpátek, zatímco ostatní se vrhají do víru mořského světa – ve skutečnosti slézají do podzemí paláce u Hybernů, kde je krásná expozice akvárií i bazénů. Po čtvrthodině se připojuji i já a obdivujeme například vorvaní zuby (ty se líbily Vorvaňovi) nebo obřího kapra, mně se nejvíc líbil úhoř, ten tam jen ležel a nedělal nic.
Postupně se všichni trousí z podzemí a na nádvoří dělají pěkný bugr. Nezabírá napomínání ani vyhrožování – takže ještě rychle vyčůrat a radši bič a pryč, směr Karlův most. Tam je pěkně živo, jsem rád, že nikoho neztrácíme v záplavě turistů, žebráků, umělců a kapsářů. Za Mosteckou věží je jedna z hlavních atrakcí dne: McDonald restaurace. Jak se zdá rodiče tuto kratochvíli nepřehánějí, takže se tam plavčíci hrnou jak povodeň, Čudla jim slibuje něco k pití (pak jim sice koupila hranolky a kuřecí nugety, ale nevadí). Po návštěvě vodního světa, cestě a Mc, máme tak akorát na startovné. Po likvidaci velmi mírného množství hranolků a ledového čaje sepisujeme hlídky na přihlášky a před druhou hodinou míříme na Kampu, kde 4. přístav pořádá dnešní taškařici. Pomatuji ještě závod ze Starého města od Haštala, na druhém břehu Vltavy jsem závod ještě neprožil. Je to tu prostornější a tak se hned snažíme získat startovací karty. Po krátké zastávce ve frontě, kdy jsem vymyslel datum narození Šotka, který ještě někde putoval Prahou a k nám se nepřipojil, jsme lístky získali: našich 7 hlídek startuje během 4 minut krátce po půl čtvrté, máme hodinu času. Ploštík mi nadává, že jsme tu zbytečně brzo, trochu ho umravňuji, že někteří budou startovat ještě o hodinu později, zvláště ti později příchozí a mávám rukou kamsi ke konci fronty, která se během několika minut začala kroutit přes celé nádvoří. A opravdu je tu odhadem asi tisíc lidí. Připojuje se k nám Medůzka, Delfy a Digger, začínáme počty dětí zvládat. Jenže! Blíží se start našich hlídek a kluci začínají trnout. Hlídka Vorvaň, Jáchym ani tak ne, ale Vosák s Mlokem trpí a Šotek stále nikde, hlavně tedy i Datel, Džína a Šipka – stále nikde. Nevadí, hlídka může i ve dvou odstartovat a pořadatelé nedělají drahoty, že nějaké to dítě z tolika chybí už na startu. Všem dávám pokyn, ať v případě ztracení volají mně a ne domů mamince a vypouštíme je do závodu. Moc se nechlubím, že mám skoro vybitý telefon, který ani neumím moc ovládat. Po startu se beztak všichni vrhli na luštění, tak je mohl konečně dohonit i Šotek. Krom Datla a Džíny se připojuje i Vifka s Ondrou, dospělých máme konečně dost a rozhodujeme se neriskovat a každou hlídku nejmladších může někdo „stínovat“. Zkoušíme si vyluštit pár šifer pro veřejnost, krom asi jedné nám to problémy nedělá a tak i víme, kam se až můžou děti zatoulat.
Začíná dvouhodinový závod po Praze, je to takový orientační běh, kdy se snažíte v šibeničním čase oběhnout 16 strašidel roztroušených na Malé straně i Starém městě. Naštěstí se nám během počátku závodu nikdo neztratil a všechny hlídky se správně zorientovaly a našly Vltavu. Běhat mezi zástupy turistů je trochu náročnější, zvláště když se nemá nikdo z hlídky ztratit. Skoro by se nám to povedlo, kdyby Vorvaň během závodu neztratil dech a nechal odběhnout Jáchyma. Během několika vteřin se dokonale ztratil v davu pod orlojem. Naštěstí byl nalezen a hlídka pokračovala. Nutno říci, že orientace nebyla z nejlepších. Většina našich závodníků se v Praze vyzná asi tak jako já v Istambulu, takže naše „stíny“ mají plné ruce práce. Nebudu to zdržovat: všechna strašidla nenašel asi nikdo, nicméně se této bájné hranici přiblížila naše hlídka holek, která nakonec vyhrála!!!
U kluků se o podobném úspěchu zatím nedá uvažovat. Jedna hlídka doběhla pozdě, druhá ztratila startovací kartu, třetí zase toho moc nenašla J, takže holky tentokráte výrazně bodují a krom prvního místa hlídky: Čmelda, Myška, Hanička mají i 4. místo hlídky: Natka, Lea, Viki, gratulace jsou na místě, protože i ostatní závodnice jako Rosnička, Klára, Kamínek, Šikulka, Šťopka, Světluška a další opravdu závodily a snažily se, musím je opravdu pochválit. Kluci taky dřeli a jakmile se naučí, že mapa není jen podpal v kamnech, ale že je zmenšením skutečnosti v patřičném měřítku, tak to příští rok dopadne ještě lépe.
V cíli se nakonec sešli všichni závodníci, které jsme do Prahy dovezli, což byla zase velká výhra pro nás vedoucí. Vyměňujeme si zážitky z trati, já tedy moc strašidel nepotkal, ale Digger měl štěstí a skoro všechny viděl. Po diskuzi s Čudlou se rozhodujeme vyrazit na nádraží a nečekat na vyhlášení, protože jsme čekali, že bude až někdy k osmé hodině. Pak jsme se dověděli, že bychom to bývali stihli, protože pořadatelé to zmákli v rekordním čase – inu, vodní skauti, to se pozná kvalita. Takto jsme začali závodit, zda stihneme odjet o vlak dříve.
Byl z toho docela urychlený přesun. Cestou jsme potkali všechna strašidla, která právě mířila na vyhlášení Miss Huhula, takže nakonec, kdo si všímal, tak i viděl. Pochod Prahou na nádraží jsme naplánovali přes Václavák, ale nakonec jsme se z uliček vynořili na Staromáku a vzali jsme to stejnou cestou, jakou jsme přišli. Na nádraží máme právě tak akorát čas skočit do vlaku. Zabíráme všechna dostupná místa v prostředním vagonu, opravdu to vyšlo takhle přesně.
Kdo by si myslel, že jsou děti unavené, tak by se pletl a bohužel začaly dělat kravál opět v Libni. Před Kolínem už byl průvodčí trochu s nervy na pochodu, ale ani naše napomínání ani jeho prostě na rozjetou sestavu s Ploštíkem, Klárou a Čmeldou nemělo žádný vliv. Mezi námi – Čmelda svým hlasem asi skončí v opeře, altové zpěvačky bys na prstech ruky spočítal a ona má spíš bas… aspoň to říkaly servírky a kuchař z vedlejšího jídelního vozu, kam až byla slyšet. Pouze strojvůdce byl ušetřen, ten slyšel hukot motoru. V Pardubicích jsme vystoupili před devátou a cestující konečně mohli usínat.
Zážitky zapsal Džin
