Zprávy z Balkánu aneb Vjosa
Den první, noc první, den druhý
), a hranice se otevírá v 8 ráno. Takže do Albánie až zítra…
Den druhý
Dopředu se omlouvám, ale jsem utahaný po náročném dni, tak kdyby to dneska nestálo za moc, pokusím se to zítra vynahradit.
Všichni byli po dlouhé cestě utahaní, tak zapadli do pelechů a spali až do rána. Nikdo nás nevyrušil a tak jsme okolo 8. řeckého času vstávali. Chvilku meditovali, zda Albánci otevírají hranici v 8 svého či řeckého času, ale nakonec by to stejně vyšlo tak akorát, tak jsme to prostě neřešili. Pro zprávy budoucí budou odteď auta rozlišována na Kyják, Viťák, Tranďák, Kokodák. A to pátý, který nevím, co je 😀
Takže, Kyják se vydal na lov do blízkého městečka na nákup. A ostatní auta společnými silami se nakonec vydrápala zpět na cestu. Na mokrých kamenech bylo nutno zapojit mnoho důvtipu a znalostí fyziky, ale nakonec se vše podařilo. Snad je z toho i video.
Nákup byl veleúspěšný a zbytek konvoje byl dostižen na hranicích. Tam to brali celkem poctivě, ale naštěstí tam skoro nikdo nebyl, a proto jsme tam strávili jen asi 30 minut. Trochu jsem pak ztratil pojem o čase, protože se toho dělo hodně, nicméně kousíček za hranicemi jsme se shledali s poslední dvojicí, kteří na nás již netrpělivě čekali. Posnídali jsme, začali napouštět rafty a jakmile to bylo možné, vyrazila všechna auta na cílové místo, kam jsme dnes měli splout.
Vyhlídková cesta podél řeky slibovala krásný zážitek, ale motanina to také byla pořádná. Cestou zpět jsme sehnali místo, kde navečer můžeme načerpat vodu a na vodu jsme se dostali okolo 13:30. Už jsme nazpět v albánském, našem, časovém pásmu.
Staré přísloví praví, že nejhezčí pohled na svět je ze hřbetu koně. Myslím, že každý jeden člen naší výpravy by hrubě nesouhlasil. Přece každý ví, že nejkrásnější pohled je na řeku, která se otevírá před vámi, vine krajinou mezi majestátními vrcholy a peřeje vás vítají tajemným šumem až hukotem, kdy až do poslední chvíle nevíte, co vás za zlomem čeká. A že to byly pohledy!
Nejprve jsem pochyboval o tom, zda příprava na všech kanálech a jarních plavbách nebyla až přehnaná, nicméně ne nadarmo se říká: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Brzy se totiž nabyté zkušenosti se situacemi bohatě vyplatili. Jak je snad vidět na fotkách. Máme i nějaká videa, ale z důvodu omezených mobilních dat budou tato pravděpodobně až zlatým hřebem na závěr celé reportáže, až se dostaneme do civilizace, kde mám(e) data neomezená.
Klidnější pasáže se střídali s lehčími i těžšími peřejkami a nutno uznat, že několik míst bylo takových, že jsme se koupali i nedobrovolně. Koupání cíleného bylo nespočet, neboť teploty se šplhaly ke 35°C ve stínu. Takové teploty jsou pro našince nesnesitelné. Ale všechna voda byla tak teplá, že ani nemělo smysl pokoušet se teploměry ochlazovat na snesitelnější hodnoty.
Poslední hodinu nebo více nám začal foukat nepříjemný severák, krutý vichr z hor. A jelikož směřujeme k jihu, foukalo špatným směrem. Až muselo dojít k nějakým úpravám na složení posádek, neboť jinak bychom se na řece někteří plácali ještě teď (21:30). Naštěstí jsme ale v 18:30 zaparkovali na již úpěnlivě vyhlíženém tábořišti.
Zbývalo se již jen otočit Kokodákem pro Kyjáka, zatímco zbytek výpravy postavil tábor, uvařil večeři (brambory se zavařenou dobrotou, nevím co to přesně bylo :-D) a to již přikryl naše ležení příkrov temnoty a my tak mohli unavené pohledy zdvihnout k jasné obloze plné hvězd. N9zká světelná poluce totiž stojí za to.
Ale kochání nebude trvat dlouho, neboť den byl dlouhý a náročný a ještě stále nejsme dospaní z cesty.
Tak zase zítra. To bychom měli jít na pěší výlet.
Den třetí
Můj děda Tip, celoživotní skaut, vždy říkával, že třetí den na takovéto akci by měl být sanitární, odpočinkový a veskrze klidný. V Sedmičce o této jeho poučce asi nikdo nikdy neslyšel. A tedy byl po porridgeové snídani naplánovaný canyoning. Na který jsme zhruba v 9:30 vyrazili. Pokud nevíte, co to je, taky jsem to vlastně nevěděl.
Veskrze se jedná o to, že jdete hlubokým kaňonem nějaké říčky či potoku, kdy stěny okolo vás dosahují do výše mnoha desítek (možná i stovek) metrů. Vyřezané a vymleté meandry, tůňky a peřejky drobné říčky hledající si cestu krajinou. Pohledy vskutku dechberoucí. Ale má to i svá úskalí.
Náš canyoning byl nad termálními prameny kousek nad Petranem, kdybyste to třeba hledali. Teda… nevím, koho napadlo postavit termální prameny někde, kde je přes den 35 ve stínu a psi se perou o každý kousíček, který není zalitý sluncem. Nerozum. No, ale nedá se nic dělat, už tam jednou jsou, tak je asi rušit nebudou 🙂 Intenzivní zápach sirovodíku nenechával nikoho na pochybách o vulkanickém původu vody vyvěrající z útrob matičky země a my se tak nemuseli strachovat o kondici vajíček, která byla navařena k obědu.
Potkali jsme tam i pár našinců, kteří nám cestu proti proudu doporučili. A tak jsme vyrazili.
Další věc je, že na canyoning zřejmě neexistuje něco jako ideální obuv. Všechny možné neoprénové boty i sandály nejsou zcela vhodné do terénu plného kamení. Tenisky jsou takové jakžtakž nejlepší, ale kdoví, zda je pak ještě usušíte. Nejlepší by se jevily pohorky, respektive něco s pevním kotníkem, ale tam to s tím sušením bude taky pěkně naprd. Tak jako tak, cestou prostě brodíte. Nejprve po kotníky, později třeba i po kolena. Když i vyšší členové výpravy začínají mít vodu do pasu a drobnější po prsa, přestává to být zábava. No… a chvílemi musíte i plavat. Beze srandy. To vše v místech, kde v podstatě nevidíte ve zvířené vodě na dno, kloužete a nevíte, kdy kam zahučíte. A když zrovna nejdete vodou, skákáte z kamenu na kamen. Zkrátka, je to taková zábava, na kterou asi není ideální výbava. A musím říct, že vcelku fyzicky náročná, tudíž odpočinek nehrozil.
Inu, člověk má v životě zkusit všechno. Aby třeba zjistil, co mu vyhovuje a co ne. Myslím, že někteří si s ohledem na zážitky v kaňonu udělali na toto jasno a přiklonili se na jednu či druhou stranu náklonnosti k tomuto extrémnějšímu druhu turismu.
Jo, a když se v půlce dozvíte, že kdyby náhodou začalo pršet, tak jediné, co vám zbyde, je dát se na modlení, taky to docela nepřidá.
Ke konci jsme se již tak trochu neplánovaně rozdělili, kdy mladší vyrazili dál a někteří se raději najedli a začali sestup zpět k termálním pramenům. Celkově jsme v kaňonu strávili takových 4-5 hodin. Vedro bylo takové, že voda ochlazovala pouze na desítky vteřin a mnozí se tak ve vodě koupali prakticky pořád.
Po návratu k autům jsme chvilku oddechli a rozdělili se na dvě úderné skupiny, kdy jedna jelá na nákupy a druhá měla za úkol sehnat melouny na sváču a vodu. Té je v těchto vedrech spotřeba enormní. Na pitný režim dohlížíme velmi svědomitě!
Neboť jsem byl součástí melounové skupiny, tak jen mohu říci, že mise byla úspěšná a po delší chvilce dohadování jsme se přetahováním o peníze a melouny s trhovkyní u silnice dospěli do rovnovážného stavu, kdy už nikdo nikomu nebral ani peníze ani melouny. A i nás nechali natočit vodu! A my tak mohli dorazit na tábořiště, které jsme našli v nezměněném stavu a mohli se vrhnout do vln Vjosy. Bylo už po 17. a tedy ochlazování působilo vskutku blahodárně.
A svět je malý, proto nás vlastně ani nepřekvapilo, že na naší pláži se objevila ještě dvě auta z Česka. Pohovořili jsme s nimi, pořádně se vycachtali a netrpělivě čekali na skupinu, která byla na nákupu a hledala zítřejší nocležiště. S úderem 19. se začala podávat večeře. Těstoviny s další tajemnou masovou dobrotou. Nikdo si nestěžoval!
A pak konečně slunce zapadlo za vysoké hory a my se ocitli ve vítaném stínu po celodenní výhni. Teď je konečně příjemně 🙂 Večer tak trávíme deskovkami, povídáním, plánovaním dalších dní a zkrátka odpočinkem. A zítra zase na vodu!
Fotky budou tradičně bez popisků. Však si to k textu jistě přiřadíte 🙂
Den čtvrtý
Den pátý
Na dnešek byla naplánována kratší etapa, ale již spojená s balením a přesunem. Budíček tradičně okolo sedmé, nahnat děti do vody, aby rozlepily oči a pořádně je nasnídat. Takovou kejdou z něčeho, co připomínalo ovesné vločky snad…? Každopádně všichni si pochvalují, že každým dnem je snídaně lepší a lepší.
Po přesunu jsme s úlevou zjistili, že naše lodě nikdo neukradl, a chvilku po deváté se tak vrátili zpět od plánovaného konce naší cesty a nalodili se. Docela slušný čas. A to nás mělo čekat jen něco přes deset kilometrů.
I proto jsme se vlastně nikam nehnali. Prvních pár hodin snad nebyl okamžik, kdy by všichni byli v lodích. A to měl dnes být nejchladnější den celého týdne. Asi ano, ale teploty se stále šplhaly několik stupňů nad 30. Největším zpestřením, pochopitelně spojeným s koupáním, bylo přebíhání otočených barak a stavění lidských pyramid. Fotky i videa budou.
Vzhledem k obědu se tak dnešní den nesl ve znamení „chléb a hry“. Když to platilo na chudé a strádající Římany, tak na naše skautíky to platilo dvojnásob. Především proto, že vůbec nestrádají. Pět jídel denně, nektarinky, snídaně, obědy i vydatné večeře. A dokonce i limonáda!
Okolo druhé se začalo blýskat a hřmít. Déšť je tu! A příhodně nás zastihl právě ve chvíli, kdy se za ohybem řeky jako bájná fata morgana objevilo něco, co by se bez uzardění dalo nazvat jako plážový bar. Na Vltavě je takový za každou zatáčou, leč na Vjose to byl první. Zákazníky tvoří spíše koupající se domorodci, protože z vodáků by se jen těžko uživil, přesto nám bodnul a poskytl přístřešek před bouřkou. Spadlo asi třicet kapek, které se prakticky ihned po dopadu odpařovaly. Tedy evidetně životu nebezpečné!
Poté, co se slota a nečas přehnaly, vyrazili jsme dál. Za pár zatáčkami jsme původně měli končit. A tak jsme zastavili a radili se, co dál. Bylo něco po 16. Ale místo se nám v zásadě nelíbilo, tak ještě výjezdová jednotka provedla průzkum kousek níže po proudu, kde objevila místo výrazně příjemnější.
Na protilehlém břehu se nad řekou vznášel tajemný opar. Ten zvěstoval vodu jiné teploty. A tak se prakticky všichni vyrazili navnaděni termály umýt v teplé vodě. Jaké bylo jejich překvapení, když v těch místech z hlubin země vyvěrala voda o teplotě blížící se k deseti stupňům. Bylo vcelku zábavné zpovzdálí sledovat, jak se vychlazení otužilci spěchaly ohřát do Vjosy (která má zhruba 22°C). Tato data o teplotě jsou poskytována Hvězdářem, jehož hodinky to umí. Každopádně celé místo vypadalo až magicky. Hluboká tůň plná ledové a naprosto průzračné vody byla jak z pohádky a chyběl už jen vodník šijící si boty na vrbě nad nejhlubším místem jezírka.
Zbytek cesty uběhl jako voda pod kýly našich lodí a my vše vytahali na kamenitou pláž a vylezli z kaňonu, do kterého se Vjosa zařízla. Stanujeme totiž kus nad řekou na pastvinách zdejšího zvířectva. Odér není sice ideální, naštěstí je čich smysl adaptabilní, tak už nám to ani nepřijde. Dnes bylo údolí spíše širší, ale ráz se opět ke konci dne změnil, kdy jedinečně barevnou modrozelenou stužku před námi začaly lemovat skalky úzkého koryta, do kterých ústilo několik vodopádů. Představujeme si, že se jedná o křišťálově čistou pramenitou vodu. Ale jistě to nevíme. Ani nezkoušíme. Zítra nás čeká zbytek tohoto kaňonu.
Poté, co několikrát sprchlo, nás teda přepadlo nechutné dusno. Škoda, jinak bych řekl, že přes den počasí bylo na vodu úplně akurátní. Vlhkost je teď na neměřitelné hodnotě, k tomu to vedro. A večeře opět teplá. Těstoviny s krutí omáčkou na špagety, kterou naprosto samostatně připravilo bocmanstvo. Všichni si moc pošmákli. A tentokrát to fakt nebylo hladem, ale tím, že to bylo skutečně chutné. Jen se u toho pořádně potíme. Vlastně více, než na vodě, kde většinu peřejek sjíždíme s prstem v nose. Holt zkušenost se nedá zapřít.
Zítra tedy nějakých 13 km a pozítří pěší výprava na náhorní plošiny. Vodákům zdar!
Den šestý
Už se nám to pomalu krátí. Jsme dávnou za polovinou naší výpravy a nevyhnutelně se blíží konec dobrodružství. Všichni jsme trochu zarudlí a slunce nám už přijde ne tak moc spalující, jako na začátku. Asi jsme přece jen trochu přivykli zdejšímu podnebí. Někomu to stále dává zabrat, ale to bylo spíš časovým rozložením dnešního programu.
Kozy vyháněné na pastvu se potkali s rozcvičujícími se vodáky. Na snídani pak na ně čekala… chvilku napětí… tipněte si… virbl… chleby s marmeládou! Takže velká změna! No… nebudeme z toho dělat vědu a vrhneme se na ty skutečně důležité věci, tedy přejetí s auty a konečně vodu a tedy kaňon, na který se všichni těšili. A který nebyl. Respektive ta soutěska byla jen ty první tři kilometry, které jsme stihli již předešlý den.
Hlavní změnou na řece tak byla absence raftu, který jsme již vyfoukli a místo toho hodili na vodu plasťáky. Ať poslední den pojedeme jakýkoliv úsek, na to se názory ještě různí, tak raft již nebudeme potřebovat. Dnešní úsek byl již obzvláště krotký. Nebýt stále krásných hor všude okolo, skoro by člověk ani nepoznal, že je v Albánii. Peřeje byly mírné, ale voda příjemně tekla. I se zastávkou na svačinu u dalšího baru u vody (už je to tu skoro jak na Vltavě) a nikdy nekončící koupání jsme po nějakých třech hodinách dorazili na konec naší plavby po Vjose a zakončili tak naše putování po proudu kousek na Tepelne.
Sice plánujeme ještě jeden den na vodě, ale s ohledem na naše zkušenosti by další úseky byly již nudné. Asi by nás nečekal úplný volej, ale zábava dle našich představ by to zkrátka už nebyla. A pro zkušené zadáky plasťáků již známé úseky z předchozích dnů budou představovat jen drobnou výzvu.
Jistou nevýhodou však bylo, že největší výheň jsme netrávili přímo na vodě a proto trochu podcenili chlazení, které vedlo k drobným přehříváním a způsobilo chvilkovou slabost u některých členů výpravy (Kečup). Nic, s čím bychom si neporadili. Jen na to musíme dávat ještě trochu větší pozor. Ale koneckonců, už jsme tu skoro týden a přece jen je ta výprava trochu náročná a vybírá si nějakou daň z našich fyzických fondů.
Na podvečer tak připadla prohlídka již zmíněného městečka, o němž záznamy sahají až někam do patnáctého století. Vyslechli jsme si stručnou historii od Úhoře a dali si rozchod v historickém centru. Kafe a zmrzlina v jednom z místních podniků doplnila diskusi o dalším programu, hromadné focení a nákup na další den po naplánování jídelníčku bylo již jen rutinou.
Na zítřek je v plánu výlet na náhorní plošinu, abychom usušili přes den stále mokré nohy a dali jim čas trochu oddechnout. Ale i tam se těšíme na příslib vodopádu a koupačky nejspíše s patřičně studenou vodou, proto neponecháme nic náhodě a plavky a ručníky si nezapomene přibalit. Co by to bylo za tábor vodních skautů, aby každý den nebyla nějaká ta voda! A abychom se neuvařili, zkusíme vyrazit brzy ráno. A tím nemyslím „časně ráno kolem jedenácté“, jako se obvykle dostáváme na vodu, ale třeba v 8 už být na cestě! Je mi jasné, že pro vás, co na nás čekáte doma, je taková hodina vstávání ve všední den stejně nepředstavitelná, jako pro nás. Držte nám palce!
Teď už jsme zpátky na tábořišti a věnujeme se přípravě večeře. Slunce zmizelo za Tepelne, lehký větřík zpříjemňuje přípravy na nocleh a vzduch začíná plnit vůně gulášové polévky a šopského salátu. A s těmi výhledy, kterých se nemůžeme nabažit…
Inu, co vám budu povídat, krása střídá nádheru.
Tak zase zítra…
Den sedmý
Je to neskutečné, ale týden našeho dobrodružného puťáku utekl jako Vjosa. A to přesto, že dnešní den byl nejdelší. Nakonec totiž večerní rada rozhodla, že vstávat se bude již v 5:30. A tak se také stalo. Rychlá příprava na pěší výlet a v 6:15 už se práší za kočáry. Cetsa na náhorní plošinu trvala zhruba hodinku a vystoupali jsme téměře do 1000 mnm. Již jsme si ze sportů připomněli fotbal či kanoistiku na divoké vodě, tak při této příležitosti zmíním i Tour de France, která v dnešních dnech probíhá. Věru bych takovéto stoupání nechtěl šlapat na kole.
Kromě serpentin jsme potkali ještě nemalé množství volů, oslů, krav, koz a ovcí… ale tady by se dalo namítnout, že řidiči na našich silnicích jsou častováni stejnými přízvisky, tudíž žádná velká změna.
„Nahoře“ jsme posnídali jogurty, banány a jablka a vyrazili dolů. Několikrát jsem cestou slyšel „stížnosti“ na to, co je tohle za náhorní plošinu, když je to tu do kopce z kopce. No… něco na tom asi bude. Ale když chcete k vodopádu, tak ten asi na náhorní plošině nebude, žeano. Cesta byla příkrá a zřejmě spíše zamýšlená pro horské ovce a kozy. Byla lemována srázem a při občasném podklouznutí se chytáte hloží, které ani kozy žrát nebudou. Stejně tak se na ponožky jako suchý zip přichytávají plody všemožných travin, které nepříjemně koušou. Určitě ještě některé najdeme doma při vybalování.
Celkově nám putování po horských stezkách zabralo asi 3,5 hodiny. Ušli jsme za to něco přes 4 km. Ale ukažte vodnímu skautu nějakou louži či jezírko, a než se rozkoukáte, už se tam ráchá. Nejprve v takové tůňce, kam se vešli sotva dva tři z nás, ale následně jsme doputovali i k jezírku, kde jsme se pořádně vycachtali. Voda byla překvapivě krásně teplá a společnost (kromě dalších výletníků) nám dělaly i dvě užovky, pravděpodobně rodu natrix (kdyby to někoho zajímalo). Přesnější identifikace se nezdařila 🙂
Následně jsme se dodrápali nazpět do vesnice Nivica, shledali, že Tranďák s údernější skupinou (která zvolila jinou cestu bez koupaček) již odkvačil a proto zamířili do zdejší kavárničky na šálek či limonádu. Mezitím Tesák vyzval jednoho ze zdejších děduláků na partii šachu (další sport!) a ve vypjaté koncovce jej udolal. Zápis celé partie bohužel nemáme, a tak jen budu citovat uznalé „Bravo, bravissimo!“ se kterým prošedivělý stařík pokládal svého krále.
Vzhledem k brzkému vstávání (abychom se vyhnuli největším vedrům) a náročné procházce pak většina pasažérů v autech vytuhla a probudili se až na doplňkový nákup. A pak jsme se dorazili zpět na nocležiště, které jsme ráno opustili. Co vám budu povídat, vzhledem k denní době jsme si jen těžko mohli vybrat horší čas a tak jsme hlemýždím tempem doplnili minerály nudlovou polévkou, naložili auta a vyrazili na místo, které se stane naší základnou na nadcházející noc. Nebo možná dvě? To se ještě uvidí.
Únava i vedro si vybírá svou daň a a proto se někteří členové výpravy ani nepokoušeli pozřít jinak výtečné lečo s bramborem. Ale naordinovaný odpočinek jim do rána jistě prospěje. Večeře pak proběhla v „brutálním“ slejváku, kdy se dopadající kapky se zasyčením vypařovaly jak z kamenné pláže, tak i z našich těl. Všech dvacet čtyři kapek. Hluboké údolí Vjosy sem dešťové mraky vlastně nepustí.
Jak bylo předestřeno, nyní nás čeká zásadní debata o harmonogramu návratové cesty. Nabízí se několik cest i variant a je nutno důkladně zvážit všechna pro a proti. A samozřejmě s tím spojený zítřejší program. Měli bychom doplout na místo, kde táboříme a tak je třeba zvolit i vhodné místo k nástupu na vodu, aby porce kilometrů byla dostatečná a my se tak mohli s řekou a zemí, které nám tak přirostly k srdci, co nejlépe a nejdůstojněji rozloučit.
Zítra ještě se můžete těšit na plnohodnotný zápis z posledního dne před velkým přejezdem, ať už na noc skončíme kdekoliv. A tam by se již měly vyrýsovat nějaké časy, kdy se albánská ekipa navrátí do vlasti… těšíte se na nás? Vzhledem k pohodě a dobré náladě panující mezi výletníky raději nebudeme dávat hlasovat o prodloužení pobytu… 🙂
Den osmý
Poslední den začal tradičně. Mokrou rozcvičkou a porridgem. Všichni se už na něj těšili a bylo by doslova nelidské jim toto přání nesplnit. Neradi bychom na poslední chvíli čelili vzpouře posádky. Všechno proběhlo pod dohledem zdejších psů, kteří hlídali ovce na cestě k rannímu napojení se. Kolorit, který nás již ničím nevyvádí z míry.
Sbalení na vodu a přesun na „naši“ pláž. Zkoušeli jsme najít i místo výše proti proudu, ale úspěšní jsme nakonec nebyli a proto jsme zvolili nám již tak dobře známé místo. Ukázalo se, že není až tak docela naše, protože tam někdo stanoval a navíc zdejší raftingoví pronajímači naváželi na místo destíky lidí a raftů bylo taktéž přes deset.
Bohužel to vyšlo tak nešikovně, že jsme tak nějak na střídačku skončili na řece všichni. No… bylo to jako na Vltavě. Ještě, že už to pomalu balíme a jedeme domů. Začíná tu být nějak převodákováno. Tentokrát jsme však více avizovali, že po cestě se nachází skála, která je vyloženě uzpůsobena ke skákání. Minule si jí kupodivu nikdo nevšiml.
I tam byl nával a fronta na nejvyšší místo byla skoro jako na Everest. I tak se většina odvážila skočit až z nejvyšších míst, které se nacházelo někde v plus minus osmi metrech. Škoda, že jsme tam nebyli sami a chaos nám do toho vnášeli místní průvodci. Odjezd na střídačku nás přesvědčil k tomu, že někde zastavíme na obědosváču a necháme těch deset raftů projet, abychom měli řeku zase sami pro sebe, jak to máme rádi.
Toto bylo i z důvodu, že nás čekala jedna z nejhezčích peřejí, kde nastalo další blbnutí. První sjetí všichni zvládnuli, ale následovalo procvičování vodáckých dovedností. Fotky a videa z toho jsou obzvláště výživná, poněvadž se jednalo o poměrně náročnou pasáž, která byla na trénink více než vhodná. Přece jen, přírodní voda je něco jiného než kanál.
Zbytek už byla pohodička a my jsme tak po druhé dorazili na tábořiště. Zapomněl jsem zmínit, že Zajda a Křeček zůstali na startu pod odborným dohledem Kamínka, neboť jim nebylo nejlépe. Vypadali sice o něco lépe, ale zřejmě naordinovaný klid byl správné rozhodnutí. Přece jen, zítra nás čeká dlouhá cesta a tedy ať jsou všichni pokud možno fit.
Unavené odpoledne jsme strávili balením veškerého našeho vybavení, nakládáním vleků a šachem. Mnoho lidí bylo navnaděno Tesákovou mezinárodní partií a tak procvičovalo tuto „hru králů“. I když se blížil odjezd, nálada u všech členů výpravy je stále vysoko. Příslib večeře, o které probíhalo něco jako hlasování, jen zvýšil chuť na ni. Jen veškeré přípravy zkomplikovalo počasí.
Mezi sedmou a půl osmou se začalo blýskat a hřmít. U nás, kteří jsme supercelu, která prošla přes Čechy, prožili v Albánii tato skutečnost nevyvolávala posttraumatickou stresovou poruchu, ale nezanechala nás docela klidnými. Nějakou tu vzdálenou bouřku jsme tu již zažili, ale dnešní déšť (a vítr) skutečně stál za zmínku. Zatímco v hrncích bublala připravovaná krmě, jiní drželi stan, aby nám zůstala alespoň nějaká střecha nad hlavou. Duha sice přidala na náladě, ale ne na uklidnění, co nás čeká. Ale snad to nebude tak hrozné.
Dokonce jsme zaznamenali i zdvihnutí hladiny Vjosy. Asi o dva centimetry. A k tomu vítr nepřestával a někteří tak vytáhli i mikiny. Snad poprvé. Je 20:30 a probíhá večeře. Nejčastější pochvala, která se stala jakýmsi mottem albánského dobrodružství je „Mhmmm, to je to teplý…!“ 🙂
Co nás vlastně ještě čeká? Poslední noc na albánském území, zítra ráno vydatná snídaně, dobalování a poctivé upevňování veškerého vybavení na vleky a pak už jen nastavíme do navigace adresu Mezi mosty 135 a vyrazíme na sever nazpět do vlasti. Možná se po cestě ještě stavíme na koupel, ale prozatím nebudeme odhadovat čas příjezdu. Řekněme, že přijedem v neděli v poledne. Plus mínus 12 hodin. Takže v neděli 🙂 Čas příjezdu budeme samozřejmě upřesňovat, ale realisticky jediná směrodatná informace bude po překročení srbsko-maďarské hranice, ze které máme největší vítr. Ale tak jako tak to nebude nic, s čím bychom si neporadili.
Dneska určitě půjdeme spát brzy, aby všichni řidiči byli fit na cestu. Jak taky jinak.
Inu… bude se nám stýskat.
Tímto se loučím s pravidelným zpravodajstvím a srdečně děkuji za to, že jste alespoň takhle na dálku naši cestu prožili s námi. Nepředpokládám, že bych měl energii během zítřejšího přejezdu psát ještě nějaký souvislejší text. Možná tak ještě po návratu sepíši menší report z cesty, abychom měli příbeh uzavřený, ale ten už stejně nikoho nebude zajímat. Ratolesti již budou doma a albánské dobrodružství zůstane navždy vryto do naší paměti zlatým písmem. Bylo to krásné, ale všechno dobré jednou končí… a příště? Kdoví, kam nás touha po objevování neznámých míst zavede…
Cesta domů
Probudili jsme se do krásného rána. Ale to byly vlastně všechna. Jen voda ve Vjose byla dosti zkalená večerním deštěm a tak se rozcvička obešla bez mokré části. Místo toho následovala vydatná snídaně z vajíček se slaninou, sýrem a topinkami. A pak už jen pečlivé nakládání všeho na vleky, navazování, přivazování a zkrátka příprava na dlouhou cestu. Přesto jsme měl v devět hotovo a po závěrečné fotce nastoupili do aut a vyrazili směr Durres, kde jsme měli naplánovanou koupačku v Jaderském moři.
Poté, co jsme dorazili na místo a jen se ne chvíli smočili (moře bylo teplé jako kafe a všude plno lidí) následovala svačina z takových plněných kapes z listového těsta. Nezapamatoval jsem si jméno. Stejně tak jsme diskutovali další cestu.
Nejpřímější se jevila cesta přes Kosovo. Ale kromě varování před nestabilní situací nám starosti trochu dělala varování, že pokud běžný smrtelník vstoupí s pasem na území Kosova jinudy než ze Srbska, tak ho Srbové nepustí. Rozhodli jsme se to risknout, neboť cesta měla být asi o 200km kratší než jiné alternativy.
Jak již víte, neuspěli jsme. Se touto hranicí se to má tak. Srbsko považuje Kosovo za svou součást. A tedy když vstoupíte s pomocí pasu na jeho území ze Srbska, dostanete razítko. Jako že jste stále na území Srbska, víceméně. Ačkoliv jste již v Kosovu. Ale pokud se do Kosova dostanete jinudy, razítko ze srbsko-kosovké hranice nemáte. Tudíž jste vstoupili na území „Srbska“ (fakticky ale Kosova) nelegálně a oni vás prostě přes hranici dále zkrátka nepustí. Ale pouze v případě, že toto všechno probíhá přes pas. Když totiž projíždíte pouze s občankou, tak tam se žádná razítka nedávají. Tedy je jim jedno, odkud jste do Kosova přijeli. Je to maglajz a pitomost. Žel bohu pár členů naší výpravy jelo s pasem a občanku s sebou neměli a ani přes Lišákovo vyjednávání, argumentaci neexistence občanek pro děti, papíry s povolením rodičů i Úhořovo placku byli srbští celníci neoblomní. Co vám budeme namlouvat, po hodině strávené na hranicích padlo i pár nepublikovatelných výrazů.
Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se najíst a vyrazit do Makedonie a odtud pak do Srbska. To už totiž možné je. Jen jsme touto eskapádou ztratili tak 3 hodiny času a zajeli si pár set km. Upřímně řečeno, trochu jsme podcenili přípravu a kdybychom se důkladněji pověnovali průzkumu podmínek, pravděpodobně jsme domů vyrazili po stejné ose jako do Albánie. No nic, kromě ztraceného času nás alespoň neinternovali za pokus o nelegální překročení hranic, tudíž se nic zas tak hrozného nestalo.
Další přechody již probíhaly bez problémů a celkem svižně, poctivější kontrola byla až na srbsko-maďarské hranici, což je ale vzhledem ke vstupu do shengenského prostoru pochopitelné.
Za zmínku tedy stojí kvalita všech silnic. Kam se hrabe D1. Z Albánie do Kosova vede krásná nová autostráda, cesta přes prázdné Srbsko jedna báseň a i to Maďarsko má dálnice kvalitní. Kosovo je vůbec zvláštní ostrůvek ve směsi balkánských zemí, které jsme projeli. Vše vypadá „evropštěji“, benzínky Shell, KFC, Burger King… to jsme v Albánii, Srbsku či Makedonii nepotkali. Infrastruktura směrem na Srbsko se tedy buduje, ale množství jeřábů v okolí Prištiny naznačuje budování nových domů a bytů, benzínky jsou často nové. Celníci příjemní a odbavení rychlé. Za mě palec nahorů.
Kilometry ubíhaly a my jsme okolo půl sedmé vstoupili na území EU a švihali si to dál na Pardubice. Celou cestu jsme zažívali ojedinělé komplikace různých členů výpravy, jako byla nevolnost, proto přibylo několik neplánovaných zastávek. Jednou z posledních plánovaných pak byl McDonalds ještě v Maďarsku, kde jsme posnídali a pak dorazili zbytek cesty.
Ke klubovně jsme dorazili po 14:30 (cesta zpátky nám tedy zabrala něco přes 29 hodin). Unavení, smradlaví, špinaví, ale šťastní. A v rámci možností zdraví a vděční za to, že všechna auta cestu přežila bez úhony a celých více než 4000km zvládla prakticky bez defektů. A že občas terén okolo našich nocležišť vyžadoval extrémní obezřetnost, aby nedošlo k poškození. Teď už zbývalo jen zaklidit vybavení a pak už domů na teplou sprchu a postel, aby především řidiči dospali náročnou cestu.
Velké albánské dobrodružství bylo zdárně za námi…
(prakticky jsem nefotil, takže možná něco doplní jiní
|
|
Termín: 4. – 14. 7. 2024Cena: 7500,- Kč |
Podmínky účasti:
- Absolvovat 3 akce minimálně jedna z nich s přespáním. Akce (Chrudimka pod Sečí, Doubrava, kanál Brandýs) akce s přespáním (Orlice, kanál Roudnice, řeka v Rakousku – není jisté že bude).
- Na základě daných akcí, zvládne jízdu na kánoi jako háček v přiměřené „kvalitě“
- V případě velkého množství přihlášených je výběrové kritérium % absolutní docházky na schůzky a akce.
Co nás čeká:
- Celodenní jízda autem tam a zpět.
- Několik dní jízdy na řece Vjosy a to od hranic s Řeckem až skoro k moři.
- Po cestě navštívíme i nějaké přírodní krásy a projdeme pár kilometrů v okolí.
- Sraz na odjezd bude v 18:00 dne 4.7. u klubovny.
- Aby účastníci zájezdu měli čím pádlovat, je potřeba ve středu 26.6. v 18.00 (po závěrečné schůzce kluků) připravit pádla a vesty.
- Prosíme o informaci, jestli můžete vzít stan a pro kolik a kdo s kým by měl stan obývat – níže přikládám seznam nahlášených.
- Pojedeme auty s přestávkou cca 33 hodin (2noci a jeden den). Na této cestě se budeme snažit zastavit u nějakého nákupáku a budeme mít sebou cca 40 litrů vody, ale pro jistotu vybavte děti dostatečným množstvím vody či něčím na pití (lahve pak budou používat opakovaně) a nějakým jídlem, ideálně málo drobivým a alespoň z části v trvanlivějším obalu, abychom do něj mohli následně pakovat každému denně svačinu.
- Jinak předpokládáme, že každý bude mít nějaké zavazadlo (lodní vak , barel …) na jeden den na vodě a na jednodenní tůru mimo řeku (batoh). Spacák, karimatku, ešus atp. + věci na cestu autem, věci na vodu a věci na výlet po souši (kaňon a náhorní planina).
Předpokládaný itinerář cesty a souhrn dalších informací je v prezentaci ZDE
Pokud byste měli k tomuto táboru jakékoliv dotazy, napište prosím mail Datlovi – Vojtech.Cernik@rpicpce.cz
Přihlašování zde přes Online formulář
Pokyny k platbě za tábor Albánie
Za tábor budeme vybírat poplatek 7.500,- za osobu. Platba do 10. 6. 2024
Číslo účtu je: 2500244481/2010. Pro správnou identifikaci platby při odeslání každé platby je třeba zadat následující informace:
- Variabilní symbol – uvádějte rodné číslo vašeho dítěte. Toto číslo máme uvedeno v registraci, popřípadě umožní identifikaci dle přihlášky.
- Specifický symbol: 2402
- Zpráva pro příjemce – pro jistotu uveďte přezdívku či jméno, za koho platíte.
Prosím, připište k Potvrzení o bezinfekčnosti případnou adresu a telefonní číslo, kde budete během tábora k zastižení. Také připište případné zdravotní potíže a braní léků.
Děkujeme
Akce byla podpořena z dotačního titulu města Pardubic „Program podpory volného času“
